h a i l e y
Byla jsem natěšená tak, jako když jsem byla malá a měla jít na svůj první koncert svého oblíbeného zpěváka. Teď se dokonce chystám na rande se svým oblíbeným zpěvákem, takže moje nadšení je stokrát větší. Ale také jsem mírně nervózní, jako kdybych ho měla vidět poprvé v životě. A zároveň se cítím tak divně, to ale netuším proč.
Oblékla jsem si na sebe to, v čem jsem se cítila sebevědomě, sama sobě se líbila a zároveň to bylo pohodlné. Potom jsem se namalovala a upravila vlasy. Pak už stačilo počkat na to, až si pro mě Justin přijede.
"Kam ses tak vyparádila?" zeptal se mě otec, když jsem přišla do kuchyně, abych si udělala pití, protože mi nějak vyschlo v krku z té nervozity.
"Jdu ven," pokrčila jsem rameny a napila se.
"S kým?" vyptával se, jako kdyby mi bylo dvanáct, což mě naštvalo.
"Jsem dospělá. Tak ti to může být úplně jedno," odsekla jsem.
"Sakra!" zvýšil hlas a bouchl pěstí do stolu, až jsem se lekla.
"Co to s tebou je? Takové chování jsem u tebe ještě nikdy nezažil! Teda vlastně zažil. A to vždycky, když se ti do života motal Justin!" zakřičel.
"Justin je momentálně jediný v mém životě, kdo mě dělá šťastnou a neubližuje mi!" také jsem zvýšila hlas.
"Akorát tě zase zničí!" křičel.
"Ale víš, co?" jeho hlas se uklidnil.
"Je mi to jedno. Dělej si, co chceš. Ale pak za mnou nechoď, až ti ublíží," povzdechl si a odešel pryč.
Do očí se mi nahrnuly slzy, snažila jsem se, aby se nevydraly na povrch, protože bych si zkazila makeup a už jsem neměla náladu na to, to jít předělávat. Otec mě opravdu zklamal. Nikdo z rodiny mi nepřeje to, že jsem konečně šťastná a jsem s Justinem, se kterým jsem vždycky chtěla mít klidný vztah. Konečně ho mám, ale všichni jsou proti tomu. Když jsem s ním chodila v minulosti a hádali jsme se, byl to toxický vztah, ale podporu od rodiny jsem měla a Justina mělo všichni rádi. Teď, když se chová dobře, tak ho rádi nemají. Nechápu tu logiku. Achjo.
Na mobil mi přišla zpráva od Justina, že už je před domem. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila a on nic nepoznal. Nechtěla jsem to řešit.
Už ode dveří jsem viděla, jak se v autě usmíval. Nastoupila jsem a první, co jsem udělala, bylo to, že jsem ho políbila, načež se rychle odtáhl a vytřeštil oči.
"Muže nás někdo vidět!" křikl, ale já jeho naštvání chápala. Sice mě to mrzelo, ale chápala jsem to.
"Promiň. Potřebovala jsem to," sklopila jsem hlavu.
"To mně promiň. Neměl jsem křičet. Jen jsem se lekl. Však víš," chytil mě za ruku a zvedl mi hlavu.
"Copak se děje?" ptal se.
"Pohádala jsem se s tátou," řekla jsem a nemusela vysvětlovat kvůli čemu, protože moc dobře věděl důvod.
"Nevím, proč jsou všichni proti nám," znervózněl.
Nastalo trapné ticho a já nevěděla, co říct. Pořád jsme stáli na místě před naším domem.
"Kam pojedeme?" ozvala jsem se.
"Nojo, vlastně," uchechtl se, nastartoval a rozjel se.
"Něco jsem připravil. Uvidíš," mrkl na mě a věnoval se jízdě.
