Hermiona má jen jedny nervy

Trest pro dvojčata

Myslím, že každý z nás někdy potřebuje mít kolem sebe někoho, kdo nám nabídne jiný pohled na věc, jiné vnímání světa. Hermioniny představy o světě se střetávají s těmi Lenčinými. Pomůže havraspárská moudrost?

--

Probudily ji otevírající se dveře. V místnosti již byla tma. Promnula si oči. Na tvářích ucítila zaschlé slzy, které se rychle pokoušela očistit rukávem.

„Slečno Grangerová, jste už vzhůru? Přinesla jsem vám něco k jídlu. Za půl hodiny si vypijete svůj lektvar," řekla madame Pomfreyová.

Hermiona se rozespale protáhla, což se jí ošklivě vymstilo. V zádech opět ucítila bodavou bolest.

„Být vámi, tak ležím v klidu, záda ještě nejsou úplně v pořádku," upozornila Hermionu madame Pomfreyová.

Taky jste to mohla říct dřív, pomyslela si Hermiona. Měla mizernou náladu. Ačkoliv spala několik hodin, cítila se pořád dost vyčerpaná. Donesené obložené chleby a džbán pomerančového džusu však přivítala. Ozvalo se zaklepání.

„Koukám, že k vám jde návštěva. Slečna Láskorádová. Můžu ji k vám pustit?" zeptala se mile madame Pomfreyová. Hermiona pouze přikývla a dál se ládovala večeří. Do místnosti vtančila Lenka. Madame Pomfreyová taktně odešla z ošetřovny a nechala dívky o samotě.

„Ahoj, Hermi, vypadáš fakt příšerně," řekla Lenka s naprostou upřímností.

„Děkuju, Lenko, taky tě ráda vidím," odpověděla Hermiona.

„Já tě přece ráda vidím také. Jsem ráda, že už jsi při vědomí a můžu si s tebou konečně popovídat," řekla Lenka.

Sedla si na okraj Hermioniny postele a podívala se na obložené chleby. Hermiona jí naznačila, ať si nabídne. Lenka si jeden chléb vzala.

„S tím lektvarem to asi moc dobře nedopadlo, že? Viděla jsem tě na poslední Brumbálově armádě. A Ginny mi taky něco řekla."

„Tady se vážně nic neutají! Takže už asi víš, že lektvar dnes funguje, jak má. Kdoví ale, jak bude označení vypadat zítra."

„Podle mě by to pár dní mohlo vydržet. Mohla bych ho vyzkoušet?" zeptala se Lenka.

Hermiona přisvědčila. „Na svoje nebezpečí. Klidně hned. Úplně stačí, když mi podáš můj batoh." V jejím hlase byla slyšet nejen únava, ale také jistá rezignace. Jako by přestávala věřit ve své vlastní schopnosti.

Lenka sáhla vedle postele a podala jí ho. Hermiona batoh otevřela. První věc, co vytáhla, byl Harryho plášť. Lenka vypadala, jako by ji něco pobavilo.

„Co je?"

„Víš, jaké máš vlastně štěstí, že tě Fred a George našli bez pláště? Kdybys plášť měla na sobě, mohla sis docela zavařit."

„Já jsem ho ale měla na sobě. Ještě asi tak půl minuty před tím," odpověděla Hermiona a projelo jí zděšení, když si to uvědomila.

Sáhla do boční kapsy svého batohu. Byla ráda, že stěnu lahvičky posílila nerozbitným kouzlem. „Tady to je. Klepni a řekni designatio gemini. Uvidíš pak značku na Fredově čele. Nikdo, kromě těch, kteří poklepali na lahvičku, ji neuvidí. V současné chvíli toho jsou schopni pouze Ron, Ginny, Harry a já."

„Designatio gemini." Obsah lahvičky se opět mírně rozzářil.

Hermioně bylo jasné, že Lenka nepřišla jen kvůli nepovedenému inkoustu.