Hermiona má jen jedny nervy

Vnímáni jako dva jednotlivci

Občas jsou chvíle, kdy se přeci jen daří o něco lépe. Rozhovor s Harrym konečně vyšel. Jak z toho začnou profitovat dvojčata?

--

     Jak se dalo očekávat, po vydání Harryho rozhovoru nastal poprask. Nejnovější číslo Jinotaje se rozšířilo po Bradavicích rychlostí požáru, k čemuž zcela neúmyslně přispěla jako katalyzátor samotná Umbridgeová tím, že v novém výnosu tento alternativní časopis zakázala. Za pár hodin nebylo snad nikoho, kdo by o interview nevěděl. K Hermionině radosti se také Fred a George připojili k ohlasům na článek a pomáhali číst dopisy s reakcemi čtenářů. Večer v teple nebelvírské místnosti opět prokázali svou weasleyovskou stránku povahy a na nástěnku pověsili Harryho zvětšenou fotografii. Harryho fotka vykřikovala protiministerská a protiumbridgeovská hesla. Čas jako by se vrátil o několik týdnů nazpět. Společenská místnost byla plná lidí a v jejich centru excelovala dvojčata. Protiumbridgeovská nálada jim hrála náramně do karet, zájem o jejich záškolácké zákusky několikanásobně vzrostl. Fred dokonce v dobré náladě přiskočil k Hermioně.

„Tak co, Hermiono, pořád pohrdáš dávivými dortíčky?" zeptal se vyzývavě a sedl si na postranní opěradlo jejího křesla. Fred si přisedl tak blízko, že téměř narušoval její osobní zónu. Talířek s cukrovím se jí objevil přímo před knihou, kterou měla na klíně. Kdyby nevěděla, co jsou zač, klidně by si vzala. Zákusky vypadaly docela lákavě. Zdálo se, že dvojčata zapracovala i na estetické stránce svých výrobků. Hermiona se na Freda usmála a zavrtěla hlavou. Jiné reakce nebyla schopna. Fred si svůj talířek vzal zpátky. Rukou lehce zavadil o její rameno. „Fajn, jdu dělat kšefty někam jinam," řekl a zvesela se zasmál.

Tohle nejspíš byly okamžiky, kvůli kterým stálo za to, že Fred zůstal v Bradavicích, pomyslela si Hermiona, zatímco na rameni stále cítila jeho dotyk. Ještě krátce pozorovala toho smějícího se chlapce s rezavými vlasy, jak nabízí cukroví třeťákům. Vypadal tak šťastně! Optimistická energie z něho úplně zářila. Hermionin úsměv stále nemizel, když se znovu pustila do učení.

„S Popletalem na skládku!" vykřikla Harryho fotografie.

Hermioně už tento plakátek trochu začínal lézt na nervy (a všimla si, že také Harrymu nejspíš vadí), ale nechtěla kazit dobrou atmosféru, jež naplňovala celou nebelvírskou místnost. Znovu letmo koukla na dvojčata, která momentálně schovávala do kapes hrst srpců. Hermiona se protentokrát rozhodla, že si bude s ostatními užívat spravedlivého vítězství nad pokryteckým ministerstvem. Své komentáře o tom, že by si Fred a George neměli koledovat, si nechá pro sebe. Dnešním úspěchem se jí podařilo přebít nepříjemný pocit, který zažívala v přítomnosti dvojčat od toho dne, kdy se jí musela během jejího pobytu na ošetřovně na příkaz své matky omluvit. Na jednu stranu Fred s Georgem vypadali, že je skutečně upřímně mrzí, co se stalo, na stranu druhou se však z matčina příkazu pokoušeli udělat vtip. Pro Hermionu celá situace byla ještě trapnější, než si představovala. Pohled do Fredových očí byl pro ni neskutečně obtížný. Snažila se v nich něco vyčíst, něco, co by alespoň trochu narušilo slova, která byla záměrně s předstíranou těžkopádností odříkávána, ale marně. Fred se totiž mimo svou dramatickou roli kajícníka tvářil jako hráč mudlovské hry poker. Když jí na závěr této komedie dvojčata podávala ruku, prvně George a pak Fred, vložila Hermiona část své frustrace do tohoto dotyku. Stiskla Fredovu ruku dost silně. Jako by si chtěla z něho uchovat alespoň tento bolestivý dotyk. Fred zjevně takto drtivý stisk nečekal, jeho nic neříkající výraz na okamžik zmizel. Hermiona viděla, jak zkřivil tvář bolestí. V jeho pohledu zcela nepochybně zahlédla otázku. Tentokrát to byla Hermiona, která si pečlivě hlídala výraz.