Hermiona má jen jedny nervy

Co s Fredem?

Uplynulo pár dní. Harryho rozhovor pro časopis Jinotaj byl již z části vyřízen. Lenka dostala kladnou odpověď od svého otce následující den. Zpráva od Rity Holoubkové však stále nepřicházela, což Hermionu dost znervózňovalo. Pokud se neozve do konce týdne, bude jí muset poslat ještě jednu sovu. Pak už zbývalo nějak nenápadně připravit na rozhovor Harryho.
    Své problémy s Fredem a Georgem vyřešila Hermiona prozatím tak, že se jim začala vyhýbat. Pokaždé, když ve společenské místnosti začali přespříliš hlučet, se prostě sbalila a odešla buď do dívčích ložnic, nebo do knihovny. Nebylo to ideální řešení, připadala si, jako by jenom oddalovala problém, ale prozatím na nic lepšího nepřišla.
    Uvědomila si také, že pokud nemá Freda na očích, učí se jí mnohem lépe. Navzdory Lenčinu ujištění o tom, že se její slabosti pro Freda nikdo nevšiml, si tím nebyla Hermiona zas tak úplně jistá. Přinejmenším její nově nabytá schopnost rozlišovat dvojčata začínala být mezi členy BA hodně propíranou záležitostí. Fred s Georgem si z toho často dělali legraci, třebaže vtipy v tomto ohledu byly na úkor jich samotných.

     Hermiona uvažovala, proč jí vlastně ta představa, že se někdo o její emocionální náklonnosti k Fredovi dozví, tak vadí. Částečně tomu tak bylo zřejmě proto, že by kvůli tomu musela poslouchat nekonečně množství nejapných fórů. Možná to bylo proto, že teprve až díky Lence si uvědomila, jak se věci zřejmě mají. A to kvůli tomu před tím prostudovala tolik knih... Navíc si byla téměř jistá, že její city k dvojčeti jsou čistě jednostranné...
     Lenka však měla pravdu v tom, že si nikdo nevšiml,  že s tím rozeznáváním dvojčat to má jeden háček. A sice ten, že rozezná vždy a všude právě jen Freda... Přesto tuto nesnáz bude muset nějak vyřešit. Potřebovala by vymyslet nějakou záminku, proč dvojčata rozezná, než to dojde i méně vnímavým jedincům, než je Lenka. S jistou dávkou ironie si pomyslela, že v tomto ohledu se zejména o Rona skutečně bát nemusí. Tomu by nic nedošlo, ani kdyby mu všechno naservírovala na stříbrném podnosu.
    Stále se jí vracela ta Lenčina bezprostřední otázka: „Ty jsi do Freda zamilovaná?" Hermiona nevěděla. Něco jako zamilovanost zažila loni, když více poznala Viktora Kruma, kruvalského studenta a národního chytače za bulharský tým. V dětské naivitě ve druhém ročníku obdivovala profesora s dokonalým úsměvem, Zlatoslava Lockharta. Ale nynější city, to bylo něco jiného. Byla z Freda nervózní a většina vtípků, na které dřív reagovala jen mírně, jí dnes útočily do nervové soustavy jako potlouk. Takhle se projevuje zamilovanost? Že má chuť Freda praštit po hlavě, když se směje? Třeba tehdy, když se u večeře bavil s Angelinou? Hermionou projel vztek.
    „Vztek?" ozval se v Hermionině hlavě hlásek, který nasadil Lenčinu intonaci. „Není to náhodou žárlivost?"
Hermiona si povzdechla. Vždyť je Fred její pravý opak. Nic nebere vážně, školou proplouval, jak se mu to hodilo, a z toho, že dostal jen tři NKÚ, si nic nedělal. Hermiona věděla, že dvojčata nejsou hloupá, jenom měla dočista jiné priority než ona...

--

   Po obědě si Hermiona rozložila své učení ve společenské místnosti a sepisovala si teorii k novému zaklínadlu do kouzelných formulí. Harry s Ronem se vedle ní rozčilovali nad úkolem od profesorky McGonagallové (který ona sama měla napsaný již tři dny). Najednou se ozval jásot. Hermiona se ohlédla. Nijak ji nepřekvapilo, že se od chlapeckých ložnic do společenské místnosti řítili Fred s Georgem.

„Z čeho máte tak nechutnou radost?" zeptal se Ron svých bratrů nabroušeně.

„Uvidíš, Ronánku, pokud to vyjde," odpověděl George.

„Určitě to vyjde! Rozjíždíme to ve velkým!" hýřil sebevědomím Fred.

„Ale co?"

„Co myslíš?" usmál se Fred na svého bratra a mrknul na Hermionu, která dvojčata po očku pozorovala.

„Víš co, Frede?" řekl Fred a kývl na své dvojče. „Zajdi s tím dopisem do sovince a já zařídím ten zbytek."

„Jasně, Georgi," přikývl George.

Hermiona byla na vážkách. Už zase ji zkouší. Má, nebo nemá se ozvat? Její přirozený instinkt uvést vše na pravou míru v ní nakonec opět zvítězil.

„Co posíláte? Ukaž, Georgi," usmála se významně na dvojče držící dopis.

„Já jsem Fred, ne George," pokoušelo se už asi po sté dvojče. „A po tom ti nic není." George schoval obálku za záda.

„Snad už zase někoho nevydíráte?" zeptal se Harry. Vzpomněl si, jak loni Weasleyovic bratři dělali tajnosti s korespondencí, kterou vedli s Ludovikem Pytlounem.

„My jsme nikdy nikoho nevydírali," ohradil se Fred.

„Nechceš nám raději konečně prozradit, jak to děláš? Jak nás rozpoznáváš?" vybafl na Hermionu nečekaně George.

Hermiona si vzpomněla na jinou událost z loňského roku. Obdobně po ní štěkal Ron, když se pokoušel zjistit, s kým půjde na školní ples. Tehdy šla s Krumem, což se snažila utajit. Fred tam tehdy šel s Angelinou...

„Po tom ti nic není," použila Hermiona jeho vlastní odpověď a dala si pozor, aby se nepodívala na jeho bratra.

„Však my na to přijdeme," slíbil jí Fred.

„O tom nepochybuju," pousmála se Hermiona, ale v duchu jí pořádně hrklo. Zároveň jí to paradoxně přišlo docela k smíchu. Ti by se asi divili...

„Hermiono, proč nám nechceš říct, jak to děláš?" zeptal se znovu Harry, když dvojčata odešla vyřídit své tajemné záležitosti.

„Nejsem si jistá, jestli..." Hermiona zaváhala. „Řeknu vám to v pravý čas," dodala lehce strojeně.

Rychle si sbalila své učení a odešla do knihovny. Vážně bude muset něco vymyslet.