Nenasytné líbánky /Sutan x Ted/ ✔️

IV.

„Ještě vám zavolám, detektive..." zabrblal Sutan do telefonu a po vypnutí ho schoval do kapsy. Všiml si svého odrazu v jednom z naleštěných zrcadel výtahu, a když se na sebe podíval hezky zpříma, měl pocit, že ani nepoznává sám sebe. Copak by člověka s jeho náturou někdy napadlo, že by ho chtěl někdo opustit? Vždyť dával Tadeášovi tolik! Přízeň, lásku, sex... Ten kluk si neměl na co stěžovat... Ne! Tadeáš neměl důvod utéct, pomyslel si Sutan. Měli se přece rádi a s nikým by se ten malý rošťák nemohl pohádat lépe než s ním. A pak udobřit...

Ted neutekl. Jen si vybral ze svého účtu milion dvě stě padesát tisíc dolarů a šel je někam utratit.

„Jenže kam?" zavrčel Sutan.

Výtah zacinkal a propustil ho do haly. Sutan ihned zamířil do recepce, kde se pokusil na rtech vyloudit něco jako úsměv. Sice uznal, že není fér podezírat svého manžela z takové podlosti, jako je útěk od něj, ale pořád měl na Teda pifku, protože byl prostě hrozně nezodpovědný. Minimálně ho vytahá za ucho, až se zase uvidí.

„Monseiur Amrull," rozzářila se recepční za pultem. Sutan sklonil hlavu na pozdrav.

„Je mi to opravdu trapné, ale šlo by mi zavolat na tohle číslo, kdyby se tu objevil můj manžel?" podal přívětivé ženě svou vizitku.

„Ale samozřejmě, barone. To je to nejmenší." Žena si převzala kartičku a položila si ji pod pult ke klávesnici počítače. Sutan tiše poděkoval a otočil se k východu. Někde prostě bude muset začít. A neskončí, dokud Teda nenajde.

„Ehm, monseiur Amrull?" uslyšel ještě za sebou hlas recepční. Otočil se a zvedl obočí.

„Přišla vám zásilka, převzal jste ji?" zeptala se žena. Sutan se obrátil celý a přistoupil zpět k pultu.

„Zásilka? Jaká?" nechápal. V ten moment se otevřely dveře výtahu a z něj vystoupil poslíček, s nímž se Sutan nahoře málem srazil při nastupování. Stále měl v rukách zabalený obraz.

„Tato," ukázala recepční na předmět. Sutan šel chlapci naproti. Ten se kousek před ním uctivě poklonil a předal mu obraz.

„Omlouvám se, monseiur, nepoznal jsem vás. Dnes jsem nastoupil po týdnu dovolené do práce," omlouval se poslíček. Sutan jen mávl rukou.

„To je v pořádku. Odkud to přišlo?" zajímal se.

„Aukční kancelář Montmartre, monseiur," oznámila mu recepční.

„Aukční kancelář?" zopakoval Sutan nechápavě. Přelétl krátkým pohledem ženu i poslíčka a vydal se zpět k výtahu. Po cestě začal rozbalovat papír, který obraz zakrýval. Když se podíval na pečeť, opravu na ní bylo logo aukční kanceláře.

Úplné rozbalení si nechal na pokoj. Jakmile byl obraz venku, otočil si ho proti sobě a přivřel oči.

„Piják absintu?" řekl si pro sebe. Některá Manetova díla znal a jeden originální obraz se dokonce nacházel v jeho domě v LA. O tomhle kousku kdysi uvažoval jeho otec a Sutan ho nějakou chvíli dokonce sháněl, ale v té době nebyl na prodej. Jeho majitel byl vášnivý sběratel umění a měl obrovskou sbírku. Pokud ten obraz zastupovala aukční kancelář, nejspíš onen muž zemřel a teď se jeho majetek rozprodává v aukčních síních. Ale proč by mu ho někdo posílal?

Zavolal znovu na recepci.

„Mohl bych dostat kontakt na nějakého odborníka na umění?" zajímal se.

„Jistě, pane. Zavolám vám zpátky," slíbila recepční a zavěsila. Sutan vrátil přenosný telefon do stojánku a znovu se na obraz zahleděl. Byl krásný. Skvěle by se vyjímal na tom prázdném místečku nad pohovkou, co byla i Dáma s kaméliemi, v salonu vedle jeho a Tedovy ložnice. Ovšem pokud by to byl originál a pokud by mu po právu náležel, což se zdálo nemožné. Kdo by mu jen tak poslal originální obraz? Nebo spíš, kdo by mu vůbec posílal nějaký obraz?