Misbehave ✓ || Changki

Misbehave - část 1

Kihyun

Protáhnu se, jakmile mě osvítí paprsky slunce skrz žaluzie. Proklouznu mezi krabicemi k sobě do koupelny a dám si ranní sprchu. Po tom, co si vysuším vlasy, tak do poslední krabice s názvem Koupelna, pobalím vše z koupelny.

Rodiče se různě stěhují od toho, co jsem byl malý. Hlavně kvůli tátově práci. Dřív jsem to nijak nevnímal, ani mi to nevadilo, ale teď, když mám před sebou maturitní ročník, tak už bych rád zůstal v jednom městě a zvykl si. Hlavně proto jsem se s našima domluvil, že se přestěhuju zpátky do našeho rodného města Heidel. Jednak je tam Mark, se kterým jsem byl v kontaktu jen po telefonu a videohovorech a jednak je to taková moje srdcovka. Našel jsem si tam byt 2+1, maličký, ale pro mě dostačující. Naši se dohodli, že mi budou nájem platit, dokud si nenajdu práci, případně brigádu, kdybych pak šel ještě na vysokou. A tak se těším, i když nebude lehké přestoupit na novou školu takhle před maturitou, ale to zvládnu, hlavní je, že se konečně nebudu muset, co půlrok stěhovat přes celou zemi.

Zkontroluji, že mám všechno sbalené. Po tolika stěhováních už jsem si zvykl nemít v pokoji zbytečnosti, kterých bych se musel zbavovat a už mám v balení dost velký cvik, takže jsem to měl během včerejšího večera vše hotové. Můj nový byt je navíc zařízený, takže nábytek nebo elektroniku nepotřebuji, což je dobře.

„Kihyunnie, jsi připravený? Dej si snídani, my zatím nanosíme krabice do auta." Dojde za mnou do pokoje máma a já přikývnu. Rychle do sebe nasoukám dva rohlíky a zapiju to ovocným čajem, zatímco naši nosí moje krabice do světlemodré dodávky. Na své věci mají naši najatou stěhovací službu, takže mě odvezou do Heidelu a pak pojedou rovnou vstříc novému městu a novému domu. Je pravda, že si většina lidí klepe na čelo nad jejich ustavičným stěhováním, ale pokud jim to tak vyhovuje...oba rádi poznávají nová města a myslím, že tento styl života se přesně hodí k jejich nespoutaným povahám.

Dojdu ještě k sobě do pokoje a zkontroluju, že jsem na nic nezapomněl, ještě pobalím do igelitových pytlů peřinu, polštář a menší polštářky a snesu to dolů do dodávky. S naším prvním domem jsem se jako dítě loučil, ale teď už se loučit nepotřebuju, takže rovnou vlezu do dodávky, která má vepředu tři místa, takže si sednu mezi tátu, který řídí a mámu, která sedí u dveří.

„Bude to takový nezvyk, když nebudeš s námi," zaúpí máma a pohladí mě po ruce. Jen se usměju a po ruce ji také pohladím. „určitě přijedeme na návštěvu a budeš nám hezky každý den volat, jinak." Podívá se na mě a prstem si přejede po krku. Já vím, že mě zabije, jestli se nebudu poctivě ozývat. Zasměju se a přikývnu.

Cesta trvá skoro 5 a půl hodiny, ale usměju se, když už konečně míjíme ceduli Heidel. Teď začíná můj nový život, konečně se budu moct ve městě usadit, najít si kamarády a třeba i přítele. Protože hledat si někoho, když si nejste jistí, jak dlouho ve městě zůstanete, je na prd. Ale stejně jsem nikdy nenarazil na někoho, u koho bych si řekl: Jo! To jsi ty, líbíš se mi a chci tě poznat. Ale třeba se to všechno změní.

„Ten byt je nádherný." Rozplývá se máma, když si vyzvedneme u milé paní domácí vyzvedneme klíče. Byt má malou chodbičku s vestavěnou skříní hned za dveřmi. Po pravé straně na konci chodbičky je ložnice a naproti koupelna. Po levé straně je pak maličký obývák spojený s kuchyní. Opravdu je to moc hezké a útulné. Myslím, že tady se mi bude líbit.

Začneme s tátou tahat krabice z dodávky, zatímco máma si prohlíží každou skulinu bytu.

„A já si říkal, kdo mi krade krabici s názvem kuchyně." Zasměju se, když si všimnu blonďaté postavy, která z dodávky vezme krabici s nápisem Kuchyně. Jakmile se postava otočí, tak poznám Marka.