Poslední den na Zemi

120. ROK TEMNA

Po obloze pluje zlatavý prstenec, poslední zbytek toho, čemu naši prarodiče říkali Slunce. Hvězdné nebe nikdy nebylo tak jasné. Jediné světlo, které snad tu podívanou ruší, je stříbrná luna, houpající se nad tím vším. A pod vší tou lesklou nádherou se skrývá temnota, jako by člověk hleděl do chřtánu černé díry. Temnota, která vychází z lidských srdcí a obav, z nejzazších koutů našich duší. Jak se to stalo? Jak to mohli dopustit? Nikdo nás nevaroval. Nikdo nás nepřipravil. Museli jsme to brát jako fakt. Narodili jsme se do světa, který pronásledují přízraky a stíny. Jsou lidé, kteří tvrdí, že z hlubin toho temna vylézají beztvará stvoření, krmící se strachem a obavami naší mysli. Jiní zas tvrdí, že nás straší naše svědomí a myšlenky. Pravdu nezná nikdo a nikdo se neodvažuje ji hledat. Staly se případy, kde se někdo ztratil, ale těžko říct, čemu to připisovat. Možná přízrakům, možná jen neopatrnosti. Nyní jsou ulice prázdné, výlohy vybité. Co se dalo, se vykradlo. Lidé se stáhli do ústranní. Všudypřítomná tma skryla pod svá křídla zločin. Pro nás už neplatí staré zákony. Spravedlnost vzali do rukou lidé sami, neboť nás vláda opustila. Rukou spravedlnosti se stala síla. Slabý neměl šanci. Tady už se nehraje na majetek, vliv a postavení. Naší měnou je holý život.

Mezi dvěma bývalými mrakodrapy, které pomalu rozežírá krutý mráz a čas, se mléčná dráha rýsuje jako cesta. Jediné světlo, které dopadá do ulice, je z nedaleké kyslíkové stanice. Jsou to obrovské skleníky, se speciálním osvětlením, díky kterému rostliny uvnitř produkují kyslík, jenž se volně vypouští do atmosféry. Pochmurná krajina spí pod přikrývkou sněhu a další vločky se třpytí v mrazivém vzduchu. Snad jen díky sněhu působí ta scenerie alespoň trochu světleji. A zpoza rohu vychází silueta. Mladá žena se vrací z nákupu nezbytných potřeb pro nadcházející týden. Na rameni si upravila popruh batohu, aby vyvážila tíhu jeho obsahu. Ulicí se rozléhá křupání sněhu pod botami, jen občas zavane vítr. Zdá se, jako by se v šeru cosi pohnulo.

„Nesmíš se otočit. Nesmíš se otočit," mumlá si žena pro sebe.

Pod nohama se jí zavlnil jakýsi stín. Zatřásla hlavou, aby takové nesmyslné myšlenky zahnala a přidala do kroku. Není to už přece daleko. Tvé srdce je kráter, který jsme zaplnili, zaslechla šepot. Proč zrovna dneska vyslali ji? Zklamalas ty, kteří tě potřebovali, zněla tichá ozvěna dál. Přikryla si uši rukama v naději, že snad hlas umlčí. Nelpi na naději.

„Tak dost!" vykřikla a rozeběhla se.

Jsi slabá, neslo se ulicí tiše za ní, není úniku. Ucítila chabý dotek na kotníku a ohlédla se, avšak za ní nebylo nic. Pohlédla tedy pod nohy, kde se vlnil stín, a vyjekla.

„Vždyť to je tvůj stín!" zasmála se sama sobě.

Hluboce vydechla, až se jí od úst zvedl obláček bílé páry. Ještě jednou se krátce zasmála, než se opět klidným krokem vydala k domovu. Zahnula do postranní ulice. Nikdo tě nepřijde zachránit, zaznělo se závanem větru. Pokusila se uklidnit. Tentokrát měla pocit, že se jí cosi plazí po ruce. Setřásla to a opět přidala do kroku. Za chvíli běžela jako smyslů zbavená, a přesto měla pocit, že ji někdo chytá za ramena.

V jediné pořádně funkční hospodě Pod Věží seděl starý muž se stříbrnými vlasy a vousy. V ruce držel svůj půllitr a zamyšleně sledoval, jak klesá pěna. Za oknem se mihla rozevlátá ženská postava. V krbu praskal oheň a prostorem se nesl hlahol ostatních hostů. Nespočetné množství obyvatel trávilo své večery utápěním svého vědomí v alkoholu. Věřili, že jen tak lze tyto časy přežít.

„Vás já znám," přisedl si k němu vysoký vousatý muž, „říkali vám paměť světla."

„Vskutku," odpověděl stařec.

„Takže to je pravda? Jste jediný, kdo si to pamatuje?" vyzvídal.

„Pravděpodobně ano."

„Jaké to tedy bylo?" vyzvídal dál.

„Neslyšel si nikdy mé vyprávění?" podivil se.

„Bohužel ne. Tam, kde jsem vyrůstal, se o tom nesmělo mluvit. Vyprávěj mi..."

„Byly to krásné časy. Světlé časy. Zvěř se volně proháněla po loukách, ptáci v korunách stromů švitořili a dny byly plné barev a tepla," zasnil se stařec, „to bylo, když ještě existovaly dny..."