Poslední den na Zemi

9:30

Konečně zasloužená snídaně. Psát testy nalačno není ten nejlepší nápad. A ta káva, jak voní! Otevřely se dveře kavárny a dovnitř vstoupil menší oplácaný blonďák, Jimmy. Krátce se rozhlédl a už si to štrádoval k Francovi.

„Čau, kámo," pozdravil, když si sedal.

„No ahoj, ospalče," pousmál se Franc, „to dneska nic nemáš nebo co?"

„Ani ne, odpoledne jednu přednášku, na tu stejně asi kašlu. Co máš dobrýho?"

„Klasika – kafe a sendvič. Dáš si taky něco?" podává jídelní lístek.

„Ani ne, jen jsem ti přišel vyřídit, že se kluci budou scházet na fotbal někdy kolem oběda, pak by se třeba dala pizza nebo něco, tak že se máš připojit, když budeš mít chuť."

„To zní fajn, díky," přikývl.

„Tak jo, zatím se měj," plácl Jimmy dlaní do stolu a zvedl se.

„Měj se," kývl hlavou Franc a zakousl se do sendviče.

Touhle dobou bývá kavárna opravdu přelidněná. Většina studentů nejsou ranní ptáčata, proto snídají spíše dopolední svačinu, nebo jsou prostě moc líní na to si sami uvařit. Venku to vypadá na příjemný jarní den. Obloha je azurová, slunce pomalu prohřívá ulice a domy, každá rostlina hltá fotony. Na lavičce naproti v parku se dokonce vyhřívá městská kočka. Za okny plynou davy sem a tam. Tuhle někdo telefonuje, tamten si zase čte noviny a támhleté slečně zrovna ujel autobus.

„Zaplatím, prosím vás," zvedl ruku Franc.