Vražda na Vánočním Večírku

Prolog

Artur se posadil ke stolu a napil se svého horkého džusu. Ano, měl rád, když se mohl bavit a ano, byl extrovert, ale rád měl i svůj klid. Už mu bylo taky 15, snad věděl co chce. Na sobě měl modrý svetr, ze kterého vyčuhoval límec polotrika, které si na sebe vzal, stejně, jako vínové kalhoty. Vypadal elegantně, ale ne extravagantně. Možná byl zvláštní, ale to nikdo neřešil.
Stoly, jako ostatně při každém vánočním večírku, který byl pořádán v jejich třídě celou komunitou, byly postaveny do U směrem k tabuli a na rozích byly zbylé lavice postaveny tak, aby se na ně daly položit věci. V jednom rohu dělal Albert cukrovou vatu a v druhém rohu se vařil džus. Když si Artur vzpomněl na to, že onen džus měl připomínat punč, chtělo se mu smát. Vždyť to mělo s punčem společné maximálně teplotu a to by ještě vynechal ten fakt, že to pití zvláštně smrdělo a všeobecně se mu zdálo, že to někdo otrávil. To se ovšem nedalo prokázat.
I přes všechny nedostatky měl tuto rodinnou atmosféru velice rád. Pokecat s přáteli, probrat něco, navzájem se podarovat. Jenže to mělo přijít až později.
Teď už byl čas na písničky. Inu, sem tam nějaké to karaoke, které někteří předváděli nejspíš z recese.
Ale Artur nebyl sám. Mezitím bedlivě pozoroval konverzaci jeho přátel. Jenom teď uvažoval. Bylo to asi 3 týdny, co Martin začal chodit se Štéfou. A Artur strašně fanboyingoval. Podle jeho mínění byli strašně roztomilí, stejně, jako podle mínění Natky, která zrovna mluvila se Štéfou, kterou objímala Pionýrka. Pak ji taky hezky malovala a činčala. Člověk nikdy nevěděl o čem se zrovna ty tři budou bavit, ovšem v poslední době to bylo téma Martin. Proč? Natka ještě stále nemohla přijít na jméno Martinovi, který jí udělal, stejně, jako Arturovi trapas, kvůli začátkům vztahu Martina a Štéfy v prvních dnech prosince. Artur mu už dávno odpustil, ale Natka pořád nic. Martin byl konečně šťastný, což bylo vidět i na konverzaci s jeho kamarádem, Fáňou.
Štěstí z něj přímo zářilo. Zamilovanost nebyla nijak novodobá věc, pouze v jeho třídě. Shipem roku se stali ti dva a všeobecně roztomilost byla tak šílená, že by se člověk udusil duhou.
Ovšem ne všichni byli šťastní. Například takový Honza s Krexem nervózně přešlapovali z místa na místo, div, že neodešli ještě před vařením onoho odpadu. Ani hraní pokeru je nezachránilo. Artur stále nemohl uvěřit tomu, že opravdu tohle někdo přezdíval punč. Stejně, jako každý rok, se nějakou dobu pouští písničky na přání, konverzuje se, sem tam nějaké to karaoke a všechno vypadá tak nějak rodinně. Rozhodl se, že by mohl říct, společně s Anežkou, která byla společně s ním i v parlamentu gymnázia, na které chodili, aby si na zahájení něco hezkého řekli a navodili si krásnou vánoční atmosféru. Všechno vypadalo tak, jak vypadat mělo. Za okny padaly sněžné vločky, bez světla bylo přítmí a celé to bylo více familierní. Všichni byli na sebe hodní, v květináči skončil jen jeden papírek a všeobecně všechno bylo fajn.
Když se objevila Hanča, třídní, všichni měli velikou radost, protože šla ven i přestože nemusela, ale chtěla s nimi strávit kus dne. Její noha se jí pomalu zlepšovala a 6. ledna měla nastoupit do školy na plno. Všichni už chtěli mít pokoj od uspěchané Zdenči a o Kopfové bylo škoda mluvit. Každý učitel s aprobací zeměpis, tělocvik by dokázal hodiny matematiky vést lépe.
A tak, když hodiny letěly a teplý džus stále nikomu nechutnal, Artur seděl a povídal si se svými přáteli. Měl krásný výhled na umělý stromeček, který vypadal skoro jako živý, ale jelikož byl tak ověšený, že nešel vidět, Artur usoudil, že se na oné výzdobě podílel Albert. Ale ne jen stromeček byl vyzdobený. Nad hlavami spolužáků byl jeden dlouhý řetěz, který se točil zprava doleva a pak zase zpět a dokolečka. Na oknech byla námraza, ale papírové vločky, které třída vyráběla na jejich úplně první Vánoce stále vypadaly vcelku dobře a tak se neustále používaly. Byly rozvěšeny na oknech, krásně zdobily a utvářely onen vánoční charakter. Ty už byly uspořádány do poněkud normálnějšího seskupení, tudíž Arturovi došlo, že na to se Albert ani nepodíval a nechal to někom, kdo má vkus, třeba na Mie.
Samozřejmě se jenom nekomunikovalo. Hrály se hry jak deskové, tak i na mobilech a tak si všichni společně zavzpomínali na Vlkodlaka. Poté se hrálo taky městečko Palermo a všichni měli tak dobrou náladu... Člověku se ani nechtělo věřit, že by si mohli, jako třída tak dobře sednout, ale přeci! Dokonce se u nich objevila i Hanička a to i přestože má rakovinu, tak vypadala strhaně, ale šťastně. Strašně rádi ji všichni viděli a většina si s ní chtěla povídat.
Ještě chvíli před rozdáním dárků byl zlatý hřeb 1. části dopoledne - ukázka veřejných spisů. Arturovi spolužáci nemohli uvěřit tomu, co se všechno skrývá ve spisech. Byly tam věci jako třeba části učebnic, scénář, noty, čísi písemky a všeobecně se lidi nedostávali z pohledu na spisy z ohromení. Jak by řekl Artur ve fargotu, ze stunu. Kešu stejně, jako Artur komentoval všechny kusy, které se naskytly pohledům nevěřícným, pobaveným i zděšeným. Pionýrka si četla jakýsi dokument, co ji dala Štéfa v azbuce a Kešu si řekl, že to musí do tajných spisů. A taky že šlo. A šlo tam i pár jiných věcí, třeba jeden Tondův příběh, část Matějova sešitu do chemie, kousek Kátiného drb deníčku a pár dalších papírů.
Po tom všem, kdy se vše uklidnilo rozdýchalo začalo rozbalování dárečků. Šlo spíše o to, že si člověk na někoho vzpomněl a něčím ho rozesmál, nebo třeba jenom udělal šťastným. Jenže ještě předtím se jaksi nespočítali. Načež u stromečku, který byl stejně nevkusně načančaný, jako Mila a Nela zbyl jeden jediný dáreček. Na něm bylo věnování Štéfi. ,,Ale dneska ráno tu byla a teď tu není."
,,Štéfa zmizela."