Vražda na Vánočním Večírku

14.

Ta informace ovšem byla stejně zbytečná, jako Tomášův život a tak se rozhodl si s tím nedělat hlavu a šel na TeamSpeak kecat a hrát s kámoši.
Další ráno své závěry řekl Anežce.
,,...mou teorii také potvrzuje to, že vyznávají tu bandu homosexuálních pedofilů."
,,To je sice hezké, ale k čemu nám to je?"
,,Vůbec k ničemu."
,,Přesně tak."
A pak už šla ranní konverzace klasickým směrem. Anežka se zamýšlela nad takovými realiemi, jako třeba jak Mila a Nela fungují s tím oblečením, když každý den na sobě mají jiné hadry. Doslova. Artur to však neposlouchal. Nesnášel rána na sedm. Vytrhnout ho nelidsky z postele, vypít nelidsky nechutné zeleninové smoothie, udělat ranní povinnosti většinově nelidské a na zastávce čekat nelidsky dlouho na Anežku s nelidským humorem. Jediné pozitivum na ranních vstáváních byly hodiny z Vítkem. Hodiny s ním byly prozářené. Otázkou bylo, jestli to bylo zapříčiněno úsměvy studentů nebo pleškou Vítka, na kterou, když zasvítila trocha světla, tak se rozzářila jako Slunce. Dáša byla pro změnu nemocná a tak dostali supla. Na poslední chvíli.
Dlouhou dobu se nic nedělo. Pak vešel.
Pihovatý a rezavý, mužská verze Pružinky, která právě seděla vedle něj. Podivnou houpající se chůzí došel ke katedře se svou dětskou aktovkou.
,,Dobrý den děti. Jmenuji se Milan Kořínek a učím zde fyziku a dnes zaskakuji za vaši paní učitelku. Co probíráte?"
,,Páku, pane učiteli." Pionýrka na sebe nenechala moc dlouho čekat.
,,Dobrá dítě s bílým trikem. Páka? To je mi panečku věc. A jak se počítá? Třeba ty, dítě v červené mikině."
Nikdo netušil na koho se zrovna díval, jelikož jedním okem šilhal a druhé přimhuřoval, aby něco viděl a tak to nešlo poznat.
,,Já?" Optal se jeho spolusedící.
,,A na koho se dívám, milé červené dítě?"
A ze zadu se ozvala trefná poznámka od Matěje, jež měl ten den také červenou mikinu;
,,A kterým okem, pane učiteli?"
Prvních pár sekund nastalo hrobové ticho. A do chvíle se ozval řinčivý smích celé třídy. Především Arturův. Ten jeho se nesl snad celou školou. Když se po notné chvíli všichni přestali tlemit jednomu z nejlepších vtípků, co kdy slyšeli, jediné, co mohlo lidské ucho zachytit byl klasický Arturův kašel. Dusil se a zněl jako velryba na suchu.
,,Co se to s tím dítětem v tom kardiganu děje?" Začal histericky plašit záskok. Tohle snad v životě neviděl. A domníval se, že by mohl říct, že tohle v životě nepotřeboval vidět, natož slyšet.
,,Buďte v klidu." Chlácholil jej Kešu. A na to konto jej párkrát bouchl do zad. Co bouchl - jebl ho několikrát do zad. Slzy se Arturovi začaly drát na povrch. Ten odporný kašel, který zněl, jako by jej snad tahal z paty už ustal, ale nastal další problém. Artur začal sípat.
,,Ne..mm...ůžu d..d..dých..chat..tt..."
,,Co se děje?!" Kešu znejistil, co se s jeho spoluhráčem-spolusedícím a v neposlední řadě také přítelem, děje. Už nebyl tak v klidu, jako předtím.
,,Vy...vy...vyr...r...raž...žen...ný d...d...dech."
,,Má vyražený dech!" Vykřikla Nataša sedící před tou hromádkou neštěstí.
,,Dejte ho někdo na stůl!"
,,To nejde!"
,,Je moc těžký!"
Artur byl docela naštvaný, ale přemýšlet nad tím nemohl, když se dusil a nezmohl se na nic, než lapat po dechu a hlasitě sípat. Vypadali jako v pohádce, kde tahali řepu. Nebo spíš řepku. Když už jim pomáhal pátý jedinec, nějak ho na ten stůl dostali. Začali mu masírovat hruď a dávat umělé dýchání. Tohle byla nová situace. Anežka ho měla držet. To bylo, jako by nechali stát Empire state building na dvou dřevěných prknech. A tak bylo jen otázkou času, kdy spadne. A opravdu.
Asi po minutě bez dechu a bez možnosti se jakkoliv nadechnout a s pokusy svých spolužáků Anežce vypadl z rukou. A spadl na zem. Zakašlal, pod těmi decibely se prohla škola v základech, vstal a byl úplně zdráv.
,,Díky. Všem. Jste zlatí." Artur všem poděkoval. Jejich učitel to pozoroval a nebyl se schopen jenom pohnout z místa. Když se byl po určité chvíli schopen jen trošku pohnout, vzal si aktovku a vyšel ven ze třídy. A už ho tam do konce dne nikdo neviděl.
Zbytek vyučování již probíhal na klasické vlně. Na obědě se jim zase na talíř omylem vysypal odpadkový koš, vše v klasických kolejích.
,,Zítra jsi mi dlužen kafíčko s dvěma razítkama."
,,Jasně. A vem s sebou Evču, bude prdel."
,,Napíšu jí. Pa."
,,Pa."