rain || short story

twenty two

„Ne, díky." Řekl monotónně.
Začínal jsem tušit, že s ním nepohnu, ale přece jsem se zase nemohl zdekovat zpátky do domu, pustit si telku a dělat jakoby nic, když na silnici před mým domem sedí kluk promoklej do morku kosti a ještě navíc bez bot, kterému hrozí, že ho něco přejede. Obejdu se bez představy, jak ho zítra ráno budou seškrabovat policajti z asfaltu.

A/N: Lidičky, jsem moc ráda, že jsem se nakonec po několikaleté odmlce vrátila ke svým příběhům. Doufám, že to i Vy cítíte stejně. Moc by mě potěšila nějaká Vaše reakce/ komentář o tom, co si Vy myslíte a zda-li tady mám ještě nějaké původní čtenáře z před X lety anebo jste noví ❤️