Elizabeth

Part 7

O sedm probrečených dní, v nelítostné době, která je jenom o penezích, později...

Vrátila jsem klíče od bytu a už oficiálně nemám oficiální adresu bydliště. Výstupní zkoušky už mám za sebou úspěšně dokončené.

Teď sedím na lavičce v historické části města a nechávám se unášet proudy vlastních myšlenek. Skoro jako vždy, jen s tím rozdílem, že dnes už domů spěchat nebudu. Aspoň se nepřerazím. To je zvláštní. Můžu umrznout. Lépe řečeno umrznu. Smířila jsem se s faktem, že položím svůj život za samostatnost. Svodobu. A teď se bojím, abych neupadla...

Začalo sněžit, což mě vyrušilo z premýšlení. Vážně nesnesileně mrzne. Chce se mi spát. Víčka se mi samovolně zavírají. Už je to tady. Konec. Konec všeho. Nikomu chybět nebudu. Takhle to skončit nemělo. Měla jsem zemřít jako bohatá a uznávaná dívka, která toho v životě hodně dokázala. Dokázla své matce, že má na to udělat z ničeho něco. Měla jsem být ta, která dokázala s pouhým rozumem a beze zbraní vybojovat bitvu s ozbrojeným nepřátelským vojskem. Měla jsem být ta samostatná. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Nikdy jsem nedokázala to co jsem chtěla. Nikdy to nedokážu. Další šance už nebude. Možná to je dobře. Zase bych zklamala. Nedokázala jsem ani Milesovi říct, jak bylo milé, že mi nabídl u něj bydlet. Vůbec ho neznám. Nedalo se to přijmout. Ale i kdyby, stejně by to přišlo. Muselo to přijít. Nedokázala bych začít znovu. Nedokázala jsem ani Milesovi říct, co pro mě znamená on. Já vím, je to dětinské oblíbit si někoho sotva se známe. Ale on je jiný. A nebo si to jenom namlouvám. Ani nevím, co od života čekat. Čemu věřit. Nevím, co mám cítit. Všechno to zní asi kostrbatě a nesrozumitelně, ale je to to hlavní o čem mužu tvrdit, že je to důležité. Prostě jsem selhala.

Najdenou jakoby se začalo všecno vzdalovat. Všichni ti lidé jakoby přestali mluvit. Už neřešili své starosti, které stejně většinou nemají žádnou hodnotu. Většina lidí má svou rodinu. Doma můžou na vše zapomenout. Můžou se nechat utěšovat. Můžou cítit tu podporu. Někomu na nich záleží a to je nádherný pocit.

Najednou jsem se začala vzdalovat i já sama sobě. Mé myšlenky se vytrácely. Mé tělo spadlo na tvrdou zem. Mým oblečním začal prosakovat rozpuštěný sníh, mísící se s krví. Úžasný pocit. Poslední pocit.