Elizabeth

Part 9

O měsíc později...

Rozhodla jsme se začít znova. Už nebudu přemýšlet nad svou minulostí, ve které se vlastně sama nevyznám. Nevím co si o tom všem mám myslet, je to jako bych byla novinový článek. Černá písmena proti bílému podkladu. Nekompromisní proti nekompromisnímu. A kdyby jedna strana odstoupila tak by byly noviny jenom hustě potištěné černými písmeny a nebo by byly jenom prázdný papír. To by asi nebylo úplně ideální. Ale já přece nejsem nějaký hloupý novinový článek. Jsem člověk a měla bych mít jednotný názor. A tím se teď hodlám řídit.

Z mého přemýšlení o mém zcela novém postoji k celé věci mě vyrušila příjemná melodie linoucí se z rádia. Právě jsem byla v Milesově autě a toto byl můj nový začátek. Jsem na cestě do mého nového (provizorního) domova. Ale i přesto, že to je jen takové krátkodobé řešení jsem z toho měla vážně radost a vůbec se mě zmocnil takový úžasný pocit. Po chvíli, když už jsem se přestala rozplívat nad tím co mě čeká, jsem se zaposlouchala do té písničky co právě hrála - Gone od Bebe Rexhy. Tato smutná písnička o lásce mi připomínala jak žalostný je vlastně můj miostný život. Vtom se zastavil můj zrak na Milesovi. Fuj, na co to zas myslím (to bych tady raději neměla rozebírat).

"Proč jsi tak složitá? Nedokážu z tvého chování nic vyčíst." Miles prolomil ticho (ostatně skoro jako vždycky, když já nic neříkám a nechávám se unášet svými myšlenkami pryč z reality ). Úpřímě mě touto otázkou zaskočil. Já sama nedokážu vsvětlit, proč jsem tak složitá. Někdy vtipná a tak upřímně šťastná a jindy úplně na dně. O všem prostě moc přemýšlím.

"Já nevím, ale třeba se ve mě někdy naučíš číst jako v novinovém článku. Vlastně jsem s ním dřív měla hodně společného." řekla jsem s kamenou tváří. Milesovi začaly cukat koutky, ale bylo vidět, že to nechce dát najevo. Podle toho, jak ho znám bych si tipla, že nechce, abych si připadala jako nepochopená podivínka. Byla to taková tichá podpora mé osobnosti.

Najednou auto zastavilo před docela útulným rodinným domem (nepředstavujte si žádné sídlo Christiana Greye). I když jsem moc nedávala pozor na cestu tenhle domek mohl být tak deset kilometrů od města. Byla tu krásná příroda. Právě bylo takové velmi předčasné jaro a v zahradě u domu už rozkvétaly všelijaké rostliny, většinu z nich jsem nemohla identifikovat (poznla jsem tak maximálně tulipány) a ty květiny s kombinací všech postřiků byly cítit trochu jako chemické osvěžovače vzduchu na toaletách. Ale i přes ty chemikálie ve vzduchu jsem měla pocit, že konečně znovu můžu lehce dýchat.

"Jdem dovnitř?" chvíli jsem musela čekat než jsem dokázala Milesovu větu vstřebat. Pak jsem jen ostýchavě přikývla.

O pár chvílí později jsem skoro měla infartk. Můj pokoj byl tak krásný (možná ještě víc než zbytek domu). Byl už docela vybavený, protože to prý dříve byl pokoj pro hosty. Vážně jsem nevěřila svým očím. Měla jsem i vlastní koupelnu. O tom se mi nikdy nesnilo.

Z očí mi začaly téct slzy. Pochopitelně slzy štěstí. Záhy na to mě však začal trápit pocit, že za toto se nemohu Milesovi nikdy dost odvděčit. A také vůbec nevím, co teď mám dělat, abych si vydělala nějaké peníze, protože v tomto domě nemůžu bydlet zadarmo věčně. Jen jsem tam tak stála a koukala na Milese a nemohla se zmoct na jediné slovo. Aspoň jsem se nadechla, ale vážně jsem nemohla nic říct. Miles šel pomalu ke mně. Teď jsem vůbec nechápala co se děje, ale šla jsem taky směrem k němu. Chvíli jsme stáli blízko u sebe a jen tak se na sebe dívali. A pak mě Miles políbil.

Ahoj všichni!(jak originální pozdrav :)) Napřed se chci omluvit, že tak dlouho nebyl nový díl, ale prostě jsem moc líná a než se dokopu k tomu, něco napsat, tak to chvíli trvá. Jinak moc děkuji slečnám, které votovaly minulé části a popřípadě komentovaly (Terce, Báře, 0july0, Tulipánce, Ellusce a kdybych na někoho zapoměla, tak se moc moc omlouvám a klidně se mi připoměňte v komentářích:) ale jsem jenom člověk...) a doufám, že se vám tato část bude líbit a prosím votujte a hlavně KOMENTUJTE, komentáře mi dělají vážně radost... XO XO Florrie