Elizabeth

Part 8

Ten první dojem byl úžasný. Oslepilo mě ostré bílé světlo. Tak tohle je to místo, kam se lidé dostávají po smrti. Tohle je to místo bezpečí a klidu. Žádná láska, žádné city, nic co by skončilo bolestí. Všude je jen ticho, které narušuje pípání přístrojů. Což mimo jiné znamená, že tohle není ten vysnění ráj, ale nemocnice a také to znamená, že jsem tak trochu (možná trochu víc) zpomalená.

Když už jsem se docela rozkoukala, zjistila jsem, že tu nejsem jenom já a další pacienti. Na židli vedle mé postele seděl Miles.

"Ahoj" nenapadlo mě nic lepšího než pozdravit, tupě zírat na zeď před sebou a dělat, že se vlastně nic nestalo. Nechtěla jsem, aby tady byl. Nechtěla jsem, aby mi znovu připomínal v jaké jsem situaci. Ale on se mi snaží dát naději. Měla bych za to vlastně být vděčná.

"Elizabeth..." začal vážně. Měl zarudlé oči. Třeba mu na mě vážně záleží . "Proč si nechtěla bydlet u mě? Proč si po tom utekla? Ano, moc mě neznáš, ale já nejsem žádný úchyl (v téhle chvíli mi omylem ujelo ironocké uchechtnutí, ale i když ho to asi hodně naštvalo nedal na sobě nic znát a pokračoval). Skoro si zabila to jediné pro co tvá matka žila. Uvědomuješ si jak to od tebe bylo sobecké?"
Doslova mě zavalil otázkami, na které jsem vlastně v tuto chvíli ani nedokázala odpovědět. Teď jsem prostě ani nechápala, proč jsem raději chtěla umřít než bydlet u celkem milýho kluka. Ano, nechtěla jsem se znovu někomu zavazovat a znovu prožívat tu bolest, kterou jsem cítila, když má matka zemřela, ale Miles má pravdu, vždyť ona vlastně žila jen pro mě. To jsem vážně taková sobecká blbka? Asi ano.
"Ale proč ti na mně vlastně záleží? Proč by si mi pomáhal, když nemusíš?" položila jsem další (pro mě zásadní) otázky.
"Docela jsem si tě oblíbil a navíc tohle by mělo být samozřejmostí. Vím, že kdyby to bylo naopak, ty bys to pro mě taky udělala."
Jeho důvody byly dost klišé, ale na druhou stranu mě jeho starost o mě těšila. Já vím, jsem hrozná. Ale teď přišel znovu čas na mé oblíbené civění do zdi. Nevěděla jsem co na to říct. Až když se Miles chtěl zvednout ze židle a odejít, něco se ve mně hnulo.
"Milesi?"
"Ano, Ellie?"
"Mohla bych se k tobě nastěhovat? Prosím."
*********************

Ahoj všichni! Chci se omluvit, že dlouho nebyla nová část, ale tak nějak nebyla nálada na psaní, ani čas a dva týdny nebyl ani mobil, na kterém Elizabeth píšu. Jinak tohle by měl být asi poslední takový ten omáčkový díl, ale nic neslibuju (no, ale nějak se do toho děje postupně dostat musíme:)). Ale vážně by bylo super už to trochu posunout dál... A tento díl bych chtěla věnovat pipicek za úžasnou podporu, díky :* Také děkuji všem co čtou, dávají vote a hlavně komentují (nic mě nepotěší tak, jako vaše komnetáře :*)