DOKONČENO Ve svitu - Danfry/Starluk [ Lukefry a Daniel ]

III. Chceš svést? (Daniel)

Vystoupili jsme z auta a když jsem uslyšel pípnuti, vydal se směr restaurace. Netrpělivě při tom hleděl do oken, jako malé dítě, co jde kolem hračkářství. Možná ho uvidím ještě dřív, než on nás, potřebuji se na to psychicky připravit. Vyhnat ten sen z hlavy a hlavně přestat působit tak nervózně, jak právě působím.

Otevřel jsem dveře a pustil Naty jako první. Rozhlédl se po podniku a hledal známou tvář. Pohled se mi zastavil u okna, seděl bokem k nám a pozoroval dění venku.

Byl nádherný, na sobě měl modrý bomber, šedou mikinu a černé skiny džíny. Proti němu jsem působil jako vandrák.

Usmál se, když mě viděl. Aah, co si to nalhávám, nás viděl. Nikdy by nedaroval tak krásný úsměv, kdybych tu neměl Natku.

Naty si sedla proti Lukášovi a já vedle ní. Ani mi nevadilo, že na Lukáše nemám přímí pohled, takhle jsem ho mohl nepatrně pozorovat, aby si toho ani nevšiml.

Nebo, to jsem si myslel do té doby, než si Naty šla odskočit a on se na mě otočil a pravil ,,Dane, potřebuješ něco?" To Dane převalil na jazyku jako sladký bonbón a já ucítil bodnutí v břiše, bože, ať tohle neříká. Ke konci dodal jemný úsměv, čímž mi zastavil dech a já na něj jen nechápavě a oněměle hleděl.

,,Dobrý den, co si dáte" Zahřměl vedle nás tvrdý a starý hlas číšníka, co ale svým vzhledem vyhlížel mladistvě.

,,Prosím jednoho Lukyho"

Zaznělo mi samo od sebe v hlavě. ,,Já si dám ten burger s hranolky a to stejné pro mou přítelkyni." Podíval jsem se na Lukyho, ,,kávu prosím."

,,Ty si nedáš víc?" Zeptal jsem se zmateně.

,,Dal bych, ale mám peněženku na magistrátu, doufám v to, nebo ji mám v kapse nějakého člověka, co je teď šťastný, že má o tisícovku větší kapesné" zasmál se trošičku.

,,Vezmu to za tebe." Vyhrkl jsem rychle ze sebe a dodal ,,kámo." Teď bych se chtěl nejraději schovat na záchody a už se nevrátit. ,,Pak ti to vrátím, děkuji moc." Usmál se dlouze a já si svůj úprk celkem rychle rozmyslel. Utíkat od tohoto úsměvu, to bylo pro mě nemožné.

Když obsluha odešla, tak jsem se naklonil k pořád usmívajícímu se Lukášovi a zašeptal, jako bych ho nechtěl vyplašit.

,,Pak tě na magistrát vezmu autem."

Usmál se a naklonil se víc ke mně, skoro jako by mi chtěl dát pusu, na chvilinku jsem zazmatkoval a povšiml si hravých čertíku a radosti v očích, když můj zmatek zaregistroval.

,,Děkuji moc" s těmi slovy se zas odtáhl a podíval se z okna. Stále jsem cítil jeho dech na mých rtech. Zmateně jsem zvedl hlavu k Lukimu, který mě očividně už ani nevnímal.

Tak tohle je zatím nejdelší kapitola teto knihy, jej. Lukáš, i když se nezdá, tak celkem provokuje.