A tak vznikla láska

7.kapitola

Co se to děje, čeho je to právě svědkem? To vše vyvolalo v jeho hlavě silnou explozi myšlenek, pocitů a emocí, které jím vibrovaly až do posledního článku prstů. Jeho vyzáblé, dlouhé, sluncem nepoznané tělo se celé zachvělo pod náporem těch jemných, ženských polibků, které vůbec neznal .Bylo to tak jiné, měl nějaké ženy, spíše jednorázovky a když už došla řada i na líbání, tak v tom byl čirý chtíč, nic víc. Ale tohle? To nemělo obdoby, Bože... Proč zrovna Grangerová? Její rty chutnali jemně po třešních, stejně jako i voněly její vlasy, takže to muselo být nějakým kosmetickým zkrášovadlem, odůvodnil si sám pro sebe a vzápětí na to se ihned okřikl, ať si nekazí ten nejhezčí a nejpodivuhodnější moment, který ve svém životě pravděpodobně kdy dostal.

,,Severusi?"Vyrušil ho jemný tichý, zadýchaný hlas Hermiony v jeho upřímné, nekontrolovatelném vnitřním monologu  a on najednou ztuhl v pohybu, když si uvědomil, co to jeho tělo dělá...Neměl absolutně ponětí, jak a kdy se to stalo, což se mu vůbec nepodobalo a vždy měl nad sebou plnou kontrolu. Ale právě dnes, právě teď se přistihl, jak má tu malou, otravnou a nevděčnou Nebelvírku na svém vlastním klíně a jednu ruku má zabořeno hluboko v jejich šílených, nezkrotných vlasech, které se i teď kroutí jako větvě starého stromu v koruně a co hůř druhou ruku má doslova pár milimetrů nad jejím zadkem, když tohle vše zjistil, tak se jeho tělo celé napnulo a jeho jindy nečitelný, zadumčivý obličej, který jindy dokonale maskoval všechny emoce od pobavení až po smutek, nabral jemně růžový nádech, tak jemný, že šel sotva vidět, ale ani tak to té věčně zvídavé holce neuniklo a na její tváři se rozlil obrovský triumfální úsměv, ne úsměv dívky, ale ženy, která právě dosáhla toho, co chtěla.,,Severusi.." Zopakovala jemně a trpělivě jeho jméno, které on sám tak nesnášel a z jejiž rtů znělo více, než jen dokonale, až se jeho tělo opět jemně zachvělo a tím pádem vypadl z toho svého nejmenovaného transu. ,,Já...." Nervózně vydechl s těmi jemně růžovými líčky a už už chtěl začít vymotávat svou ruku z té nezvladatelně kudrnaté hřívy, která byla na omak však neskutečně jemná  a na jazyku si už formuloval nějakou rozumnou omluvu, že se nechal unést, i když to byla pravda, tak moc dobře věděl, že lže a i kdyby měl v moci poslední sekundy a minuty zvrátit, tak by to ani omylem neudělal, protože tohle byl asi ten nejkrásnější zážitek v jeho životě, když mu žena, ke které, pomalu, ale přec začínal něco cítí, stejně tak jako očividně začala cítit ona k němu. Otevřel tedy ústa, na jazyku měl omluvu, ale k jeho nepochopení se místo slov objevil na jeho rtech Hermionin prst ve snaze jej zamlčet a jeho klouzající ruku, kterou se marně snažil dát pryč dala až překvapivě majetnicky na původní místo a její ret se nespokojeně našpulil, až v ní viděl opět to malé přechytralé, leckdy arogantní lvíče, až samým pobavením cítil, jak mu škubl koutek a pak se to stalo.....

Jeho tmavé, nečitelné oči, které prožili již tolik bolesti, ztrát a sebeobětování se spojili s oříškovou hnědí těch jejich, které byli tak moc plné emocí, až se Severusovi zatajil dech, viděl v nich skoro celý svět, svět, který neznal a tak zoufale toužil znát aspoň z těch přehnaně emotivních mudlovských knih, tu ženskou péči a něhu, kterou toužil roky poznat jen od jedné jediné ženy, která už dlouhá léta nebyla mezi živými- jeho rusovlasou Lily. Vše, tohle vše, pro co roky žil a ubíjel se, spadlo jako těžká jevištní opera na onom Fantomovi opery, na kterém byl předešlý večer, právě s tou samou a onou ženou, jejíž váhu cítil na svém klíně. Hermiona to zlomila, ona ho vysvobodila, nevěděl jak, nevěděl nic, ale cítil se volný, on neviděl jen Grangrovou, on v ní viděl naději, kterou ztratil už před lety a z jeho rtů uniklo tiché povzdechnutí úlevy a smíření, po kterém toužil.

 V tento okamžik nechal už navždy Lily Evansovou spát a byl odhodlaný a zatvrzelý dát  sobě a svému životu šanci. Nevěděl, jak dlouho se na sebe s Herminou dívají, ale ona pochopila též. Za celé ty roky, co jej v Bradavicích měla jej měla za nutné zlo, toho zlého, protivného a zákeřného člověka, který není milován a sám neumí milovat. tohle vše se změnilo postupem času, kdy v něm právem viděla zničeného, strhaného muže, který nikdy nepoznal štěstí a vše, co si člověk zaslouží. Nikdy mu to neřekla, ale po válce, kdy vše vyplavalo na povrch se stal její vzor a věděla, že za tou maskou nezájmu a arogance je něco víc a dnes tomu hleděla z očí do očí. Dnes, dnes poprvé a právě dnes uviděla poprvé, ve svém životě emoce v Severusových temných očích, bylo to zoufalství, smutek, osamění, nepochopení a plno emocí, které ji zraňovali, něco málo věděla o jeho životě z doslechu, ale věděla, že je to jen špička ledovce a pod tím vším je toho mnohem, ale mnohem víc. Proto ji to tak ranilo, viděla v něm člověka, lidskou bytost, která si zaslouží být milována a on to viděl v jejich očí též a niž by si to Severus  uvědomil, tak mu z očí začli téct slzy, ta směsice úlevy, bolesti a naděje povolila všechny jeho ochranné hradby a věděl a tušil, že s touto ženou, žádnou jinou může mít  budoucnost.....Potvrzením jeho myšlenek se stalo to, když prsty setřela jemně slzy, o kterých nevěděl ani on sám a znovu, jako v Severusově nejtajnějším sně opět spojila jejich horké rty.

Hermiona se pod oním přívalem emocí celá zachvěla a pochopila to.Nebyla hloupá, sice nevěděla, co přesně se odehrává v tomto muži, kterého měla před sebou, ale v jedné věci měla jasno ať je to, co je to, chce to prožívat s ním.  Vyhledala ho kvůli pomoci a teď věděla, že on ji potřebuje mnohem víc, než ona sama a její srdce toho teď říkalo víc, než si byla ochotné přiznat.....