Stín a Mráz [STÁLE ROZPRACOVANÉ, POZASTAVENO]

7.

JENNY

Oblékala jsem si věci, co mi Zuběnka dala. Byly to elastické legíny v odstínu černé, které mi dokonale seděly, bílé tílko a šedivá chundelatá mikina s kapucí, velkou kapsou a tkaničkami. Okamžitě jsem si ji zamilovala. Na nohou jsem měla černé boty na menším podpatku, jejichž límec se mi vysoukal až nad kotníky. Byla to sice krása, ale co bude teď? Jestliže Strážci doteď nevědí o mých schopnostech a kdo vlastně jsem, nikdo taky neví, že chodím do školy. Moje docházka kolísá a nemůžu si dovolit chybět, díky tragickému průměru. Naštěstí je sobota, takže můžu být zatím v klidu. Ale copak tady můžu Jacka jen tak nechat? V tomhle stavu? Po tak dlouhém čekání jsem našla konečně někoho, kdo je stejný. Tohle je má šance najít někoho, s kým si budu rozumět. Povzdechla jsem si a vydala se ke Strážcům do místnosti s krbem. Sedla jsem si do měkkého křesla, které stálo poblíž krbu, a ze stolku vedle vzala knížku. Rozhodla jsem se začíst.

O DVA DNY POZDĚJI...

Už 48 hodin jsem seděla na stoličce u Jackovi postele a občas se mi tam podařilo i usnout v sedě. Jack se už dobré dva dny neprobouzel a my se začali strachovat. Byly to přece jen dva dny. Už by se měl probudit. Strážci si dělali starosti nejen o Jacka, ale i o mně, protože jsem skoro nejedla a nespala. Chvíle, kdy jsem opouštěla jeho pokoj, byly jen na to, abych si odskočila. Měla jsem nad ním plný dohled a odmítala jsem možnost, že by se se mnou kdokoliv střídal. Byla jsem jako vlčí máma, která chrání svoje jediné mládě.

Když jsem zrovna seděla na mé oblíbené stoličce, přiletěl do Jackova pokoje Sandy a pokynul mi hlavou, abych se šla do hlavní místnosti alespoň trochu najíst. Měla jsem obrovský hlad, a tak jsem si povzdechla a opustila už tak vysezený důlek.

„Tady máš." nabídl mi Sever a položil přede mě talíř s horkou polévkou.

„Díky." odvětila jsem a pustila se do jídla.

„Jsi nějak ticho, je všechno v pořádku?" optal se, když jsem se neměla k řeči.

Následovala odmlka. Takovou otázku jsem nečekala.

„Nooo, je to vlastně něco, co bych vám asi měla říct." vylezlo ze mě po chvíli.

Mezitím se v místnosti sešli ostatní Strážci a moje věta visela ve vzduchu. Zakroutila jsem hlavou a neochotně začala s vysvětlováním.

„Takže, ty jsi středoškolák? Já měl za to, že jsi něco jako Kuře." řekl Zajda po tom, co jsem dokončila část minulosti, a neodpustil si ani tu poznámku.

Ha-ha-ha. Proletělo mi hlavou.

„Páni, klobouk dolů za odvahu." úžasla Zuběnka.

„Ale když tě Jack našel, proč jsi tam byla sama a ještě k tomu bez ochrany? Jak ses vůbec ocitla sama?" optal se Zajda zvědavě a podrbal se za uchem.

„Moje matka mě odsoudila za to, jaká js-" nedokončila jsem větu a přiložila si rychle ruku na pusu, protože mi došlo, co jsem právě chtěla říct.

Najednou jsem zalitovala toho, že jsem nemlčela. Strážci zbystřili.

„Jaká jsi? Cože?" nechápal Sever.

„P-p-počkej, počkej. Co jsi vůbec zač?" začal znova a zkřížil ruce na hrudi.

Povzdechla jsem si. Pochopila jsem, že z tohohle se už nevykecám.

„Ale hezky od začátku." dodal Zajda.

„Tak dobře." odsouhlasila jsem a přisunula svoje milované křesílko blíž k ohni.