Stín a Mráz [STÁLE ROZPRACOVANÉ, POZASTAVENO]

6.

NEZNÁMÁ DÍVKA

Pohlédla jsem na Stína a Eloru, oba zbaběle zmizeli. Chvíli jsem čekala, co se bude dít, pak i přes bolest, jsem pod vodopádem, spolu se Strážci, hledala jakékoliv známky Jackova života nebo alespoň stopy po něm. Nechtělo se mi tomu věřit.

Po dlouhém hledání jsem uslyšela Zajdův výkřik. Trhla jsem sebou a zabolelo mě na žebrech.

„Sssss." uniklo mi z pusy a sunula jsem se k ostatním.

„Hele!" vykřikl Zajda a skočil do vody.

Když se vyškrábal zpět na břeh, všimla jsem si, že v tlapce drží Jackovu hůl. Všichni se zděsili, když uviděli hůl, ale po Jackovi nikde ani památky.

„Musíme hledat dál, naděje umírá poslední." nevzdávala jsem se.

Jestliže Jack měl při pádu do vody hůl u sebe, musel být někde poblíž místa, kde jsme tu hůl našli. Když jsem procházela podél břehu a kličkovala mezi mohutnými stromy, na zlomek okamžiku jsem zaslechla nepatrný a tichý stén. Velmi tichý. Zastavila jsem se na místě a ohlédla se. Po chvilce jsem se vrátila k místu, odkud ten zvuk přišel. To, co jsem viděla, bylo příšerné. Zůstala jsem stát jako opařená, protože jsem uviděla osobu, která byla strůjcem slabého naříkání.

„Mám ho!" zavolala jsem na ostatní a rychle přispěchala k bezvládnému tělu.

Byl v hrozné stavu. Kůži měl bledou a jeho studené tělo odíraly vlnky, které přicházely se šumivou vodní pěnou. Mezitím se Strážci dostavili k nám. Lekla jsem se, když jsem viděla jeho rameno a celkový jeho stav, ale rychle jsem přiložila ucho k jeho hrudníku a poslouchala srdce. Tak slabě tlouklo, ale byl naživu.

„Je ještě naživu!" zaradovala jsem se, že jsme ho nenašli pozdě.

„Jestli ano, potřebuje co nejrychleji pomoc. A taky potřebuje do tepla." řekl rychle Sever a vzal ho opatrně do náruče.

Jackovo tělo bylo jako z gumy. Každý jeho pohyb byl zcela uvolněný, až skoro vypadal jako mrtvý.

Zuběnka si od Zajdy převzala Jackovu hůl. Z čista jasna se před námi objevili sobi a udýchaně frkali kolem sebe zneklidněním. Zajda je šel uklidnit, mezitím jsme se Zuběnkou, Sandym a Severem s Jackem v náručí naskočili do saní. Zuběnka vytáhla z kapesní skříňky v saních deku, kterou Jacka přikryla. On se nepatrně zachvěl. Do saní naskočil i Zajda i přes to, že nemá jízdu v nich v oblibě. Sever podal Sandymu sněžítko a ten ho hodil před sebe. Portál se otevřel a sobi i s námi do něj vletěli.

NA PÓLU

Sever položil Jacka na postel v jeho pokoji, už s ošetřeným ramenem, a přikryl ho suchou dekou. Jack jen oddychoval a oči měl zavřené. Nevěděl o sobě, ani o ničem jiném. Zajda mu sklíčeně postavil hůl vedle postele.

„Tak, teď musíme vymyslet, kdo ho–" Sever to nedořekl, protože jsem ho hned přerušila.

„Já u něj zůstanu. Dlužím mu to." řekla jsem pocitově sebevědomě, ale ve skutečnosti se mi hlas klepal, jako kdybych byla svědkem něčí vraždy.

Jak by taky ne, když jsem byla sama úplně vyřízená. Ostatní jen přikývli.

„Dobře, ale přinesu ti suché a čisté oblečení a potřebuješ taky ošetřit." řekla Zuběnka a odletěla z pokoje.

Zatímco ostatní odcházeli, Zuběnka se vrátila s pár obvazy, dezinfekcí a čistými věcmi. Vyhrnula mi vlhkou mikinu a triko, aby mi ušetřila námahu a mohla ošetřit nepěknou ránu. Na pomoc si zavolala Sandyho.

„Sandyy? Potřebuju teď tvojí pomoc, prosím." zavolala na něj a Sandy vyletěl zpoza rohu.

Ukázala na místo, ve kterém se vyjímal černý písek. On se jen usmál a dotkl se toho. Já musela zasyčet bolestí a to bylo to jediné, co mě zachránilo před dalším, o dost horším, projevem. Najednou se černý písek rozplynul a nabral zlatou barvu, bylo to neskutečné.

„Díky, Sandy." poděkovala Zuběnka, on jí daroval vřelý úsměv a zase odletěl, jako by to bylo úplně normální.

Po černém písku tam zůstal jen škrábanec, který zasahoval do žeber. Zuběnka se na něj nepěkně podívala a sáhla pro dezinfekci. Musela jsem si ulevit, jak to štípalo.

„Aauuu!" zakňučela jsem.

„Už to skoro mám, jen se přestaň na chvíli hýbat a zkus se mnou spolupracovat." promluvila Zuběnka po dlouhém soustředění.

Když jsme dezinfikování měli za sebou, začala mi omotávat tělo v oblasti žeber pružným obvazem a když byla jeho délka skoro u konce, silně zatáhla.

„Aaaahhh, už to–?"

„Bude? Tu větu jsem už jednou slyšela. Kdo vlastně jsi a proč jsi dopadla takhle?" přerušila mě Zuběnka, poodlétla kousek dál a přeměřovala si mě zkoumavým pohledem.

„No...já..." začala jsem a na Zuběnce jsem zahlédla malý náznak zaujetí.

„Ehm...jmenuji se Jenny. Jenny String. Pokusila jsem se postavit Stínovi, jenže byl silnější a kvůli mě je na tom Jack takhle. Můžu za to já...kdybych se mu nechtěla postavit, nic z toho by se nestalo." vyčítala jsem si a u toho jsem neudržela malou slzu.

Když mě Zuběnka viděla, přiletěla ke mně, stoupla si hned vedle a pořádně mě objala. Tohle jsem nečekala. Na chvíli jsem zatajila dech, ale pak jsem ji objala taky.

„Nemohla jsi vědět, že se tohle stane. Jste si docela podobní, on se mu taky postavil." řekla konejšivým hlasem.

Podobní? Jak podobní?

Odtáhla jsem se a koukala na ní, jak na svatý obrázek.

„Jak?" podařilo se mi ze sebe dostat po minutě.

„To se přesně neví, ale tím nás zachránil a neřekl nám, jak a co se stalo, nejspíš to ani sám nevěděl. Taky chtěl udělat něco víc." vysvětlila.

Jack se najednou pohnul.

„Ne...já.." mluvil ze spaní.

Trhla jsem sebou a obrátila na něj svůj pohled. On se jen zhluboka nadechl a zase vydechl.

„Asi se mu něco zdá, jsem paranoidní, promiň." omluvila jsem se a provinile zklopila zrak.

Zuběnka si vzala mojí bradu mezi ukazováček a palec a zvedla mi hlavu na úroveň jejích fialovo-růžových očí. Poté se krátce usmála.

„Je v pořádku mít strach." ujistila mě, pohladila mě po tváři a odhrnula mi pramínek tmavých vlasů z obličeje.

Pak odletěla z pokoje a nechala věci na stoličce.

~

Ahoj! No a šestá kapitola je na světě, co tomu říkáte? Na tomhle příběhu je už 238 přečtení a já tomu nemůžu uvěřit. Jste vážně všichni skvělí. Chtěla bych se omluvit za pauzu, ale hodně se toho odehrálo, snad mě alespoň trošku chápete a rozumíte, co tím chci říct. Co vy a škola? Máte hodně úkolů? Pokud ne, máte vážně štěstí, protože já jich mám nad hlavu a začíná se mi to lehce vymykat z rukou. Jinými slovy - mám to těžce na háku. No nic, ať jste zdraví, škola se vám daří a hlavně nepanikařte, když nějaký úkol odevzdáte pozdě. Když nejde o život, tak jde o nic. Mějte se moc pěkně, já se s vámi loučím a ahoj u další kapitoly!

1096 slov.