Stín a Mráz [STÁLE ROZPRACOVANÉ, POZASTAVENO]

2.

Po dlouhém nic nedělání, jsem se rozhodl něco dělat, ale co? Toť otázka. Nevím, kolik mohlo být hodin, ale ostatní Strážci byli ještě venku nebo jsem je alespoň ještě neviděl. Musel jsem dělat něco jiného, než sedět na stole s holí v ruce. Jako, ne, že by mi to nějak vadilo. Po chvíli jsem se oblékl a chtěl jsem vyrazit znovu ven, dodělat, co jsem začal, ale Sever mě zarazil.

„Jacku Froste, kam si myslíš, že jdeš?” optal se zvědavě.

„Musím přinést sníh, je to moje práce, ne?” odpověděl jsem.

„Dneska už nikam nejdeš, budeš mi pomáhat v zabalování dárků. Kdo ví, co na tebe Elora chystá, když prvně zaútočila na tebe.” namítl a já už věděl, že tohle nepřebiju, ani kdybych moc chtěl.

Probodl jsem ho pohledem, ale on si z toho očividně nic nevzal, protože odešel k sobě do dílny a bůh ví, jestli si mojí reakce vůbec všiml. Upřímně, radši bych si zalezl někam do pokoje a tam si třeba četl nebo dělal cokoli jinýho, než abych pomáhal Severovi v dílně. Ne, že bych nechtěl, ale POKAŽDÉ, co mu tam s něčím pomáhám, se mi podaří něco velmi nešikovně rozbít a to mě pak žene jiným tempem pryč. Jindy to dopadá tak, že tu rozbitou věc zvedne ze země, podívá se na mě vražedným pohledem a já už vím, že by chtěl moc vědět, jak by to bolelo, kdyby to po mě hodil. Proto se ve většině případů dávám radši na taktický ústup ala Jack - zdrhám s rukama nad hlavou nebo velice jednoduše a nenápadně odletím rychlostí světla. Dneska zkusím být víc jak opatrný.

„Dneska ti to šlo docela dobře.” pochválil mě Sever poté, co jsme všechny dárky dobalili, a usmál se.

„Díky. Moje maličkost se snaží nic nezničit, jako posledně.” odpověděl jsem mu a trochu se uculil.

„Ale prosimtě...víš, kolikrát já něco rozbil? A že toho bylo dost? Chybama se učíš, Jacku.”

„Já vím, já vím. Půjdu si ještě lehnout.”

„Kam bys šel? Vždyť je skoro poledne!”

„A to vadí?”

Tím naše konverzace skončila a ano, odešel jsem do postele, ve které jsme strávil asi 25 minut a koukal do dřevěného stropu. Po těch 25 minutách jsem se zvedl a překonal vzdálenost mezi postelí a dveřmi.

Dnešek je zatím bezstarostný. Žádný Stín, žádní Noční běsové. Jenom klid, smích a zábava!

„To je ono!” vykřikl jsem, popadl snežítko a vyrazil za svým kamarádem.

„Jamie!” zavolal jsem na kluka z výšky, jenže on se ani netočil.

„Třeba mě neslyšel.” řekl jsem si pro sebe a sletěl jsem níž, až jsem byl skoro u něj.

„Ahoj, Jamie.” pozdravil jsem ho tedy ještě jednou.

Opět neodpověděl a to mě docela vyděsilo, protože mi vždycky odpovídal. Slétl jsem k němu a snažil se ho zastavit. Jenže šel dál a já, jako bych tam vůbec nebyl. Zastavil jsem se před ním a zamával mu rukou před obličejem. Nic se nestalo.

„Notak, co je?” ptal jsem se sám sebe už zoufale.

Buď mě vůbec neposlouchá a nevnímá mě, nebo...ne...tohle nemůže být pravda. Ne, to je blbost!

„Notaaak...Jamie, já jsem t-!” ani jsem to nestihl dokončit, protože místo toho jsem se prudce nadechl.

On mnou prošel...už zase.

Zůstal jsem na místě stát jako opařený a jen jsem se se zděšený výrazem obrátil na Jamieho, jak odchází pryč. Cítil jsem hroznou slabotu a zoufalství. Se snahou jsem běžel za jeho kamarády, ale u nich to nebylo jiné. Něco mě napadlo. Sebral jsem ze země sníh, uplácal jsem z toho mírně zdeformovanou sněhovou kouli a hodil ji po Claudovi, který byl nejblíž. Koule ho sice zasáhla, ale místo obvyklé reakce se jen ustrašeně ohlédl, oklepal se a to bylo všechno. Tady se děje něco fakt fakt divnýho. Přehodil jsem si kapucu přes hlavu a poraženě letěl zpátky na Pól. Nemohl jsem tomu uvěřit.

„Už nemám věřící.”

„Co prosím? Ty mi tady teď říkáš, že už nemáš věřící? To je přece nesmysl!” nechápal Zajda.

„Zajda má pravdu. To nemůže být pravda. Vždyť se s tebou tak přátelili, nezdálo se ti to jenom?” přidala se Zuběnka do debaty.

„Já to sám nechápu, proč na mě nevěří.” řekl jsem zklesle a odešel jsem, chtěl jsem být sám.

Stihl jsem zaregistrovat Severův ustaraný pohled a Zuběnku se Zajdou, jak se navzájem dohadují.

Odešel jsem k velkému oknu, jako jsem seděl skoro před rokem, kdy Stín na chvíli smazal Sandyho z povrchu zemského. Tam jsem se posadil do roku s kapucou přes hlavu a skrčil nohy k sobě. Kolena pod bradou mi podpíraly hlavu a koukání do čistého prázdná mi na náladě moc nepřidalo. Takovýhle pocit jsem dlouho nezažil, chtělo se mi brečet a slzy jsem měl na krajíčku. Něco ve mě sláblo. Ať už to byl smích, radost nebo naděje.

~

Ahoj! Jsem tu s další kapitolou, která je trochu kratší, což mě docela mrzí. Tak jsem si holt myslela, že toho bude víc no xdd jak se máte? Já doufám, že fajn a že jste všichni zdraví :3 tak zase u další kapitoli, papa! <3

832 slov.