So you wait for me in the sky | Scarletwidow (short story)

ii

„Wando?"

Natasha se probudila v nějakém pokoji. Měla pocit, že ho znala, ale nemohla si vybavit odkud. Myslela, že je po všem. Že už zbývá jen chvíle a setká se s Wandou. A budou spolu navždy.

Opatrně se na posteli posadila. Zkrz zatažené žaluzie do místnosti pronikaly sluneční paprsky. Promítaly se na podlaze. To, jak magicky to působilo, jen usvědčovalo Natashu v tom, že je po všem. A že je Wandě blízko. Snad i blíž, než kdy jindy. Když ještě žily.
Najednou za sebou uslyšela cvaknutí dveří.

„Wando!" Prudce se otočila, připravena ji skočit kolem krku a říct jí to vše. Říct jí vše, co předtím nestihla. Ale teď na to má času nekonečně.

Tohle ale nebyla Wanda.

„Natasho, jsi v pořádku?"

Clint.

Natasha si matně vzpomínala na to, že se ji odsud snažil dostat. Ale že by se kvůli ní a Wandě obětoval? Ne, to se jí nezdálo. Něco tu bylo špatně. Ale rozhodla se to ignorovat.

„Kde je Wanda?" zeptala se sebevědomě.

To Clinta značně zmátlo. Nepamatuje si snad, co se stalo? Nepamatuje si, co Wanda udělala? A co by ona sama udělala pro Wandu, kdyby ji odsud neodnesl těsně předtím, než se město roztříštilo? A hlavně, co ji měl říct? Jak ji měl vysvětlit, že Wanda tu není?

„Pamatuješ si, co se včera stalo, Nat?" zeptal se opatrně.

„Jasně," odpověděla Natasha. Sebevědomí v jejím hlase přetrvávalo, což Clinta značně znervózňovalo. Protože potom bude mnohem těžší vysvětlit, že cokoliv si myslí, není to pravda. „Zůstala jsem tam přece s Wandou. Takže teď budeme spolu, no ne? Neříkej mi, že ty jsi tam taky zůstal?"

Tohle Clinta zaskočilo tak moc, že chvíli zůstal jen s otevřenou pusou stát. Takže jeho kamarádka si myslí, že je mrtvá? Opravdu čekal cokoliv, jen tohle ne. Ale z šoku se vzpamatoval docela rychle. Konec konců musel, jinak by to Nat přišlo divné. Tak úplně se necítil na to být ten, kdo ji oznámí, že Wanda je mrtvá, ona však ne. Ale nic jiného mu nezbývalo. Sedl si proto vedle Natashy na postel a vzal její ruce do svých.

„Nat, teď mě poslouchej," začal. A na chvíli se odmlčel. Nevěděl, jak to říct. „Wanda tady není."

„Co? Jakto? Ona žije?" přerušila ho Natasha. Nejspíš by pokračovala, kdyby ji Clint rukou přes pusu umlčel.

„Víš, ona ne," odmlčel se. „Ale ty a já ano."
Tahle slova pro Natashu byla, jakoby ji někdo vrazil nůž do zad. Nebo ji hodně silně praštil do hlavy. Došlo jí to. Došlo jí, co tu nehraje. Co je špatně. Wanda. Nebyla s ní. Nechala ji umřít. A ona sama žije. Pokoj, ve kterém se probudila, byl její vlastní.

Najednou se cítila stejně, jako včera v tom městě. Jako když ji Wanda spěchala na pomoc, ale nedávala si pozor. Neubránila ji. Pozorovala, jak se její bezvládné tělo pomalu složilo mezi trosky domů. Měla ji ochránit, ale nedokázala to. Zklamala. Zklamala a Wanda kvůli tomu zemřela. Jakoby teď znova prožívala tu bolest, kterou cítila při pohledu na bezvládnou Wandu s vědomím, že selhala. Že je konec a je to jen a jen její vina.

Ale teď tu nebylo Wandino tělo, které by objala s nadějí, že ještě žije. Že ji může pomoct. Ne. Teď tu byla jen ona sama. Což jí ještě dopomáhalo k tomu, aby si uvědomila, že Wanda je doopravdy pryč. Je doopravdy pryč, a ona s tím nemůže nic udělat. Cítila se tak bezmocně. Tak moc, jako nikdy ne.

Pokoj najednou viděla rozmazaně. Oči se jí znovu zaplnily slzami, které jí téměř vzápětí začaly stékat po tvářích. Ani se nesnažila pláč zadržovat. Prostě jen seděla a zírala do země.

„Je mrtvá," zašeptala. Nevnímala Clintova slova, nevnímala jeho snahu uklidnit ji. Jediné, na co se mohla soustředit, byla Wanda. „Je pryč. A je to moje vina. Jenom moje."

Byla bezmocná. Nevěděla, co dělat. Praštila sebou na postel a hlavu zabořila do polštáře a pláči se poddala úplně. Možná křičela. Možná křičela, jak je život nefér. Jak selhala. Jak nechce o Wandu přijít. A možná prostě jen křičela. Žádná slova, jen emoce. Bůh ví, jak dlouho tam takhle ležela a promáčela polštář slzami. Nemínila se zvednout a přestat, nechtěla dělat nic jiného. Snad by ani nemohla. Proto ji časem únava přemohla a ona usnula.