So you wait for me in the sky | Scarletwidow (short story)

v

Natasha věděla, že tohle není reálné. Že se jí to jenom zdá. Ale taky cítila, jak moc reálně to na ni působí. I když všechny tyhle chvilky byly jen výplody její fantazie, přesvědčovala sama sebe, že ne. Že tohle vše se doopravdy děje. Užívala si každý okamžik, jak jen mohla. Nebyla připravená čelit reálnému světu. Nebyla připravená čelit tomu, že tu Wanda není.

A tak si užívala momenty tohohle snu, ve kterém Wanda byla. A to v celé své kráse. Zdravá, bez jediného zranění. A bez starostí. Stejně jako v tenhle moment Natasha. Wandina teplá náruč byla jediné, co cítila. Na ničem jiném nezáleželo.

Místo, kde spoku dnes trávily čas, byla louka plná různobarevných květin. Nebylo tu nic jiného, jen ta louka. Na světle fialové obloze svítilo sluníčko a osvicovalo malé světle růžové mráčky. Natashe dokonce i přišlo, že se třpytí.

Byl to naprosto jasný sen. Ale Natasha si to nenechávala jít na mysl. Někde v hloubi duše to věděla. Prostě se jen rozhodla žít v přesvědčení, že ne. Ze tohle je reálný život. Tohle je reálný život a všechny ty hodiny, kdy jen s vědomím, že s ní Wanda není, zírá do zdi, považovala za noční můry. A to za ty nejhorší.

„Wando?" upoutala si pozotnost dívky, v jejíž vyhřáté náruči se právě nacházela.

„Ano?" usmála se na ni.

„Já nechci," odmlčela se. „Nechci jít zpátky. Nechci být někde, kde-" zlomil se jí hlas, „kde vím, že ty nejsi. A je to moje vina, ještě ke všemu je to jen a jen moje vina."

Wanda si povzdechla. Nebyla to Natashina vina. Jen ji o tom musela nějak přesvědčit.

„Nat, není to tvoje vina. Je to cokoliv, jen ne tvoje vina." Objala ji pevněji. „Ty jsi udělala vše, co jsi mohla. To já ne."

„Chci tady zůstat," promluvila najednou Natasha. „Chci tu zůstat. Tady. S tebou. Navždycky."