So you wait for me in the sky | Scarletwidow (short story)

vi

„Nat?"

Clint otevřel dveře jejího pokoje očekávajíc, že bude na svém obvyklém místě dělat svou obvyklou aktivitu. Ale nebyla. Ani neseděla u stolu, ani jinde v pokoji ji Clint neviděl.

Když popošel blíž k posteli, všiml si, že leží na zemi. Byla docela mírumilovně schoulená v klubíčku a Clintovi dokonce připadalo, že se usmívá. Usmívala se. Nebo jen měla pozvednuté koutky. Asi se jí projednou zdálo něco hezkého. Konečně.

Povzdechl si, když se podíval na stůl, kde ležel talíř tak, jak ho tam dal. Ten, který přinesl tentokrát, zatím položil vedle. Dnes to bylo pět dní od té události a Natasha stále nic nejedla.
Obešel postel a klekl si k ní. Koutky měla stále pozvednuté. Opatrně ji vzal do náruče a vyzvedl na postel. Z jejího patrně hezkého snu ji budit nechtěl. Ale jestli chtěl, aby neumřela hlady, neměl na výběr.

„Nat?" řekl nejdřív potichu. „Natasho, probuď se, prosím."

Natasha kupodivu reagovala. S otevřením očí ji však úsměv ze rtů zmizel. Chvíli se zmateně rozhlížela, až ji padl pohled na Clinta, sedícího u ní.

Na jednu stranu chtěla, aby odešel a nechal ji samotnou. Na druhou stranu zase chtěla, aby tu zůstal. Nic víc, aby tu prostě jen byl s ní. Ale tahle část její mysli náhle byla překryta jinou myšlenkou. Myšlenkou na Wandu. Na to, že by si Clintem nejspíš jen nahrazovala její přítomnost. A to nechtěla.

„Jdi pryč," zašeptala. „Odejdi."

„Abych pozoroval, jak nám tady vyhladovíš? Nezlob se, ale ne. Nepůjdu nikam, dokud aspoň trochu nesníš. Prosím."

Najednou si Nat uvědomila, jaký hlad vlastně má. Ani nad tím předtím nepřemýšlela, až teď. Cokoliv bylo na tom talíři, který Clint před chvilkou přinesl, dostala na to chuť.

„Ne," zavrtěla hlavou. „Nemám hlad."

„Ale potřebuješ jíst!" protestoval Clint. Pevně se rozhodl, že neodejde, dokud se Natasha aspoň trošku nenají. A hodlal to dodržet. Měl to udělat už dávno. Nechtěl o Nat přijít, v žádném případě.

Natasha k němu znovu vzhlédla. Pomalu se posadila a zadívala se Clintovi do očí. „Ne."

„Fajn, nedáváš mi na výběr." Sáhl na stůl pro talíř, na kterém byla menší porce zapečených těstovin. Trochu nabral na vidličku, kterou vzápětí podržel Natashe před pusou. „Jak jsem řekl, dokud nebudeš jíst, neodcházím."

Nechtěla jíst. Prostě nechtěla. Ale na druhou stranu zase chtěla, aby odešel. Takže to znamená, že se jídlu nevyhne.

Naklonila se k vidličce a zuby si z ní vzala kousíček těstoviny. Chvilku ho nechala jin tak ležet na jazyku, potom ho bez rozkousání spolkla. Byl tak maličký, že by snad rozkousat ani nešel.

Tenhle proces ještě párkrát zopakovala. A když to Clintovi stále ještě nestačilo, snědla vše, co bylo na vidličce.

„Šikovná holka," pochválil ji Clint a pohladil ji po vlasech. Měl z toho, že snědla aspoň něco, neskutečnou radost. „Nechám ti to tady, kdybys chtěla ještě. Tak zatím se měj." Vzal jídlo, které chtěl odnést, a znovu Natashu nechal samotnou.

Po chvíli, když se Natasha ujistila, že se v nejbližší chvíli nevrátí a nedozví se tak, že doopravdy nesnědla vůbec nic, vyplivla si vše, co do ní Clint dostal, do dlaně. Jí už nešlo pomoct. Už jen proto, že určitá část její mysli pomoc prostě odmítala. Hlavně proto.