So you wait for me in the sky | Scarletwidow (short story)

iv

„Už tři dny nic nejedla ani nepila," rozčiloval se Clint. „Nechce vyjít ven z pokoje, nechce s nikým mluvit. Brečí ze spaní, křičí Wandino jméno. Když zrovna nespí, jen tupě zírá do zdi. A Bůh ví, co vše se jí honí hlavou. Však se takhle úplně zničí! Copak je vám to úplně jedno?!"

I přesto, že u stolu seděl celý tým, cítil se sám. Připadalo mu, že ho nikdo neposlouchá. Že je tu snad jediný, komu na Natashe záleží.

„Nemám hlad," řekl dřív, než kdokoliv stačil cokoliv odpovědět. Zvedl se a i s talířem se svým jídlem, kterého se mimochodem ani nedotkl, odešel.

Už ani nepočítal, po kolikáté dnes byl u Natashiných dveří. Ale naději neztrácel. Doufal, že se to zlepší. Že se s tím Natasha smíří. Že začne normálně jíst, začne pít. Začne s nimi znovu komunikovat, jako tomu bylo dříve. Lhal by, kdyby řekl, že mu nechybělo její věčné škádlení. Její přítomnost u snídaně, u oběda, u večeře. U večerního sledování filmů. U všeho.
Opatrně zaťukal na dveře.

„Nat?"

Nečekal na odpověď. Žádné by se ani nedočkal. Pomalu otevřel dveře a vešel do pokoje.

Natasha ležela na boku na posteli a dívala se z okna. Nebo možná na zeď pod ním, určit to nešlo. Měla úplně prázdný pohled. Vidět ji takhke bolelo.

Clint vzal talíř s nedotčeným obědem, který ji přinesl v poledne, a nahradil ho talířem s večeří. Ze skleničky, stojící vedle, taky neubyla ani kapka.

Posadil se za ni na postel a párkrát ji pohladil ve vlasech. Vůbec nezareagovala.

„Nat, máš tady večeři," zkusil to, i když věděl, že to k ničemu nevede. „Prosím, sněz aspoň kousíček. Aspoň trošku vypij. Udělej cokoliv, jen... ať tě to udrží při životě."

Nereagovala. Ani nejmenší pohnutí hlavou, ani cuknutí. Jakoby ho vůbec nevnímala. Věděla vůbec, že je tady s ní?

Naposledy ji pohladil a vydal se ven z místnosti. „Dobrou noc, Nat," odmlčel se. „Všichni tě máme rádi, moc. Zvládneš to, musíš."