Učitel

Úchylák

Druhý den po výletě jsem si sedla do lavice jako vždy, ale cítila jsme se nějak divně. Nedošlo mi to, ale zpod lavice na mě pípl Derek. ,,Hej já jsme přemýšlel jo..." Mrkám na něj co to sakra dělá. ,,A bolelo to hodně?" Zvednu obočí a ukážu na něj co se snaží vylézt zpod lavice. Vytáhl papír kde bylo napsáno něco jako smlouva o tom, že půjdeme proti Minovi a pár podpisů. ,,Sakra že ty by sis to nechal i notářem ověřit." Začnu se řehtat a prohlížím si, jak co má udělané. ,,Nejsme jediní koho učitel štve. Bohužel ale většina lidí s ním problém nemají." Zamračeně se dívá na papír a já ho napodobím. ,,No mě napadlo, co když nám to vrátí ve velkém?" Paranoidně se ohlédne a já s ním ale pak ho praštím. ,,Co nám může udělat horšího než nechat po škole. Nebo střelit nás. Tím už jsme si prošli teď je řada na nás." Odfrknu si a hodím vlasama přes rameno. ,,Dneska jsou třídní schůzky nejspíš už probíhají." Ohlédnu se po lidech okolo, jelikož jsme ve vedlejší třídě a v té naší probíhají třídní schůzky. Máme je hned ráno a ne odpoledne. ,,Sakra ani mi to neříkej, otec mě zase zmlátí." Já se na něj smutně usměju, protože moc dobře vím, jak na tom je. ,,Pravděpodobně nebudu ti lhát ale nejsi jediný." Ukážu nosem na studenty okolo nás. Všichni se nervozně ohlížejí z okýnka dveří. ,,Hey!." Špitne na nás u okna Kara. ,,Je tu slyšet pojďte poslouchat!" Spiklenecky se směje a máchá rukou ať jdeme za ní. S Derekem se teda zvednem a vyrazíme k rámu okna které je otevřené. Jelikož je teplo tak i v druhé místnosti vedle je otevřené, a tak bylo dost dobře slyšet. ,,Můžu jen, mě příjde váš přístup nevhodný k dětem." Nějaká matka se tam rozčilovala. ,,Ha a má to!" Zasměje se Derek a já s Karou ho zapštíme abychom slyšeli. ,,Nelíbí se mi jak učíte naše děti!" To musel být otec Kary. ,,Mě se taky nelíbí jak je vychováváte a taky s tím nic nenadělám." Mě spadne brada protože jsem fakt nečekala, že by si učitel tohle dovolil k rodičovi. ,,Z tohohle se nevymotá." Špitne mi Derek a nastaví ruku abychom si plácli, a tak i udělám. ,,Jak to jako myslíte." Byla slyšet židle, takže asi se dotyčný postavil. ,,Vaše děti jsou parchanti co nic neumí. Neříkejte, že to tak není ze všeho propadají. Je to nejhorší třída na škole. Navíc je obecně známo a psychologicky prokázáno že za to můžou převážně rodiče. Takže pokud mě omluvíte mám hodinu a musím učit." Chvíli bylo ticho a pak se ozvaly zvuky židlí a dveří. Odběhli jsme od okna ke dveřím, které mají prosklené okénko a naskytl se nám pohled na odcházející rodiče. Většina z nich naštvaná a taky pěkně spráskaná. Po posledním jsme se přemístili za učitelem do třídy. On tam sedí a čte si v knize. Po tom, co všichni sedíme a nic se neděje tak si začnou všichni povídat a něco si šeptat. Já po očku sleduju Mina, co odloží knihu a zakašle a všichni sklapnou. Má okamžitě pozornost celé třídy. ,,Dneska to zkusíme jinak." Postavil se a pomalu obešel stůl. Opřel se o hranu stolu zadkem. ,,Co vás baví? Začni ty Karo." Ukáže na Karu, která začne panikařit. ,,Mám ráda zpěv." Takhle se ptal všech až došel ke mně a Derekovi. ,,Dereku?" Zvedl na něj obočí. ,,No rád se rvu." Zakření se schválně si udržuje pozu drsňáka ale na učitele Mina to neudělalo dojem. ,,Nech si ty kecy a nelži. Co tě baví?" Derek se narovná. ,,No sport." Učitel kývne a pohledem sjede ke mně. ,,No já mám ráda zábavu. Jedno jakou, ne sedět na zadku a počítat matiku." Odfrknu si, protože očividně jsem na to pruzení učitele zůstala sama, když Derek je poseroutka. ,,Co pro tebe je zábava?" Zeptal se. Nejraději bych po něm štěkla, co je mu do toho abych jako ukázala vzdor. Jenže on mě tak hypnotizoval těma tmavýma očima. Dokonce to vypadalo že ho to fakt zajímá. Nakonec jsme jen otevřela pusu a vyšlo ze mě. ,,Nevím být venku. Něco zažít třeba skočit z mostu. Nějaký adrenalin." Z jeho očí zmizel jakýkoliv zájem a otočil se zády. ,,Takže dětinské věci." Vykulím oči. Cože to řekl? ,,Máte za úkol spojit co rádi děláte s historickou osobou. Většina měla taky zvláštní koníčky a měli rádi sport a tak. Máte čas do zítra." Odejde ze třídy přesně na zazvonění. Já tam jen sedím a už mi vztek leze do tváře a já ho zkřivím. ,,Jak dětinské?! Jediný, kdo je dětinský je on sám! Takže všichni mají v pohodě to, co mají rádi, ale jen já jsem dětinská?" Vyloženě jsme začala prskat a kdyby to šlo tak bych prskala lávu. ,,Nevšímej si ho. Podle mě jsi dospělá až až. To víš on tyhle věci nechápe je o 8 let starší. To už je hodně." Utěšuje mě Derek. ,,Jo je starej a zapšklej." Prsknu a snažím se uklidnit tu nenávist kterou vůči němu mám. Jak jsme si mohla myslet, že je atraktivní. Debil to je.

Doma sedím na posteli před notebookem a snažím se soustředit na úkol přes hluk který jde od sousedů. Zase pozdě večer a zase hluk. Dneska vážně nemám dobrou náladu, a tak se fakt musím soustředit. Když už utichne hudba tak si povzdechnu, že konečně mu nejspíš někdo domluvil a začnu psát. Bohužel ten nečlověk si asi jen přepínal hudbu nebo co. Prásknu s notebookem vylezu z postele. Jen v malých kraťáskách na spaní a tílku prosprintuju dům a vylezu ven. ,,Je tohle normální? Co se to sem nastěhovalo sakra za lidi?" Brblám zatím co dupu k domu souseda. Je mi úplně jedno že jsem oblečená tak jak jsem. Mě totiž pohání vztek a ten mi teď přidává extra sílu do rukou při bušení na dveře. Když slyším dunění kroku opřu se o rám. Hned při otevírání dveří spustím. ,,Můžete laskavě ztišit...." Zaseknu se, když konečně mému mozku dojde, na koho se koukám. Stojí tam můj učitel Min. Vykuleně na mě kouká tak jak já na něj. Má na čele šátek a přes něj má hozené vlasy. Velkou mikinu a volné kalhoty? Můj učitel někdy chodí takhle oblékaný? Někde si asi zapomněl brýle, protože je na té udivené tváři nemá. Během pár úderů srdce a trapného ticha mi zabouchne dveře prudce před nosem. Chvilku mi trvá než se vzpamatuju, ale probudí mě ta pitomá hudba. Najdu v sobě poslední kousky vzdoru a hrdinky kterou jsem ještě před otevřením dveří měla, a tak znova zabuším na dveře tentokrát jemněji. ,,Ztište hudbu." Zahulákám. Kývnu ale pak mi dojde, že možná znova otevře dveře. Po tomhle zjištění beru hrdinsky nohy na ramena a peláším domů. Když zabouchnu dveře doma zatahám rolety a závěsy úplně všude hlavně ve svém pokoji. Sakra já před ním stala jen v mini kraťáskách a tílku jak blb. Začnu nervozně přecházet sem a tam. ,,Ten parchant bydlí naproti. Kdyby chtěl vidí mi rovnou do pokoje. Úchylák!" Zaječím na zatáhlé okno. Chvilku chodím tam a sem a vyšiluju ale donutím se zastavit, když si uvědomím, že hudba je pryč. ,,ANO!" Zaječím nadšeně i když je dost pozdě a po téhle informaci rozhodně toho moc nevymyslím. Můj mozek totiž zůstal zamrznutý před dveřmi mého učitele.

Omlouvám se za chyby. Neukamenujte mě!! Děkuju za komentáře díky nim svůj líný zadek dokopu k psaní.

 Můra