Učitel

Nepřítel nebo hrdina

Druhý den sedím ve třídě. Když konečně se zvoněním vejde učitel Min jsem zklamaná. Nevím, proč jsem čekala, že ho uvidím nějak jinak. Bohužel ale pořát to byl zakaboněný učitel, co mě prudí a je sexy. Paráda. Dokonce mě i napadlo, zda nemá nějaké dvojče, co je víc uvolněné. Popravdě jsme ho ani neposlouchala až když mě přejel pohledem rychle jsme sklopila hlavu. Začal vyvolávat studenty s úkolem ze včera. Já si taky pro něj něco připravila. ,,Výborně Dereku. Máš za 1." Derek vykulí oči na něj a pak na mě. ,,Takže dneska nebude výprask!" Pousměje se a vyrazí k lavici jak největší frajer s nosem nahoru. Dokonce se Minovi i ukloní ale za to mu přistane na hlavě kniha. ,,Klidni to." Řekne úsečně Min. Derek si potichu sedne už bez divadýlka. On se podívá směrem ke mně. ,,Teď Sněhurka." Nazve mě tou hloupou přezdívkou. Seberu veškerou odvahu a postavím se. ,,Jsmenuji se Be nechci aby jste mi říkal Sněhurka a nemohla jsem splnit úkol, protože můj soused dělal hluk. Nemohla jsme se soustředit a ani se vyspat." Zvednu na něj obočí, a dokonce se i usměju. Tak a máš to! To malinké zlé já ve mně tancuje právě okolo ohně a tetelí se smíchy jak dobrou jsem udělala narážku na to, jak nezodpovědně se on chová jako soused. Bohužel v jeho tváři asi chybí mimické svaly, protože se jeho tvář ani o píď nezmění. ,,Fajn včeličko, takže za 5." Po tom se usměje a zavře moje desky. Včeličko? Jasně jako Bee. No jasně to jsme si pomohla. Chvilku ještě stojí a přemýšlím, zda mu mám od plic něco říct, ale pak si radši sednu, protože to nemá smysl. Něco ve mně donutilo mé tváře zrudnout nad tou přezdívkou. Sakra hloupá část mě. Derek se mi samozřejmě posmívá jen proto že dostal lepší známku, než já tak mu směřuji úder pěsti přímo na břicho a je klid i od něj. Po tom si ustelu na stole a hodlám prospat celou hodinu ať si učí koho chce mě ne. ,,To bych být tebou včeličko nedělal nebo .." Nechá větu vyset a já jemně zvednu hlavu jen abych na něj viděla. Páni on má mimické svaly teď je pěkně naštvaný. To se mi líbí. Donutím se na něj vyzývavě podívat. ,,Co mi uděláte necháte mě po škole?" Odfrknu si. Celá třída je ticho. Kdyby, jste se snažili tak by, jste mohli slyšet mé rychle bušící srdce. ,,Jak chceš." Vstane a kráčí ke mně. Chvilku uvažuju, zda mě zase něčím nestřelí, ale ruce má prázdné. Opře se rukou o mojí lavici, na které stále ležím. Ta lavice najednou pode mnou zmizí a on ji vyhazuje z otevřeného okna. Jelikož máme ksakru velké okna neměl s tím sebemenší problém. Po tom, co si oklepe o sebe ruce tak se na mě otočí. ,,Žádné spaní." Někde venku řve školník, co má budku hned naproti oknům naší třídy. Já fakt nevím, co mám říct, protože jsme právě přišla o jedinou věc, za kterou jsme se mohla schovat a jsem nahraná. Učitel se vykloní z okna a zahaleká na školníka. ,,To jsem byl já pane Kime." Mávne na něj a školní jako by nic mávne a je vše v pořídku. To už jsou všichni na hlavu. ,,Děláte si srandu? Víte, co já ke spaní lavici nepotřebuju." Hodím si kapucu na hlavu zavřu oči. Něco v mé hlavě ale říká že jsme sakra už měla sekat latinu. Očividně jsem měla, protože vzápětí letí můj zadek na zem. Syknu po nárazu na podlahu a chytnu se za stehno. Min se nade mnou trčí s židlí v ruce. ,,Žádné spaní." Pak pokračoval v hodina zatím co jsem seděla na zemi vztekle.

Uběhlo pár dnů a já byla celý ten slavný týden jak kakabus. Dnes je ale konečně pátek máme hodinou chemie, kde jsem samozřejmě zůstala poslední na úklid materiálu, a ještě jsem si šikovně rozsypala tužky po celé místnosti. Takže jsem si hezky zahrála na hledání tužek. Když už konečně najdu poslední skoro pod katedrou slyším zaklapnutí dveří. Sakra. Školník mě tu musel zamknout. Vylezu zpod katedry a jdu ke dveřím vyzkoušet, zda to byla pravda. Zalomcuju s nimi a nic. Zhluboka se nadechnu abych se uklidnila, a tak ucítím kouř. Spustí se požární alarm. Začnu lehce panikařit a přemýšlet o tom že skočím z okna, kdyby nejhůř ale jsem v 4 patře. Všichni už musí být venku. Popadnu všechnu svojí, sílu a začnu křičet a lomcovat víc s dveřmi. Venku Se určitě počítají děti určitě někdo musí přijít pro mě. Kouř plní místnost a mě s křiku a kouře začne drhnout hrdlo a já hystericky kašlu. Kouř mě pálí v očích. Kopnu do dveří. Konečně z druhé strany slabě uslyším svoje jméno. Někdo jde pro mě! Nalepím se na prosklené okénko a znovu najdu energii na křik. U okénka se objeví šmouha a nabere rysy. Je to Min. Štěstím se rozpláču. Začne na mě křičet. Něco o tom abych si lehla na zem, ale mě se už tak moc z kašle motá hlava a tělo se třese že ho těžko vnímám. Nakonec slítnu na zem a schoulím se s kašlem na zemi. ,,Včeličko?" Zaječí snad ještě víc nahlas. Vypadá komicky když se vzteká, ale smutně když se bojí. Pomyslím si. Náhle okolo mě letí střepy z rozbitého okénka dveří a on leze dovnitř. ,,Už je dobře." Vzal mě do náruče a pak ticho.

Probudím se s neuvěřitelnou bolestí krku a pěkným štípotem v očích v měkké posteli nemocnice. Poblíž ode mé leží učitel Min na vedlejším lůžku, ale není na nic napojený. Je celý špinavý od kouře. Jednu ruku má v obvaze a mě dojde že to musí být z toho rozbitého skla. Spí. Chvilku na něj koukám a pak se pokusím promluvit, ale moje hlasivky si to nemyslí. Vlastně ze mě vyjde jen zachroptění, které pěkně zabolelo. To ale očividně stačilo, aby otevřel oči. Měl je pěkně zarudlé. Vypadají ty moje podobně? ,,Včelička se probrala k životu." Jeho hlas zní hrozně. Je vidět že se sám dost nadýchal. Koukám na něj, jak tam unaveně leží. ,,Co se stalo? Vytáhli nás hasiči?" Zachroptím démonickým hlasem a sem tam mi hlasivky vynechají. On na mě tiše kouká a neodpoví tak spustím znova. ,,Proč tu neležíš taky? Však si zraněný?" Kdyby věděl, jak horko těžko to ze sebe soukám, aby na mě jen unaveně koukal a nic neřekl. Kouká na mě a já už začínám mít pocit, že mě to trochu štve. ,,Měla by jsi odpočívat." To je jediné, co mi řekne. Naštvaně se zamračím, a i to mě bolí. Proč mi sakra na nic neodpovídá. ,,Nechám tě být." Začne se těžce zvedat z postele. Něco ve mně se cítí hrozně provinile. Kdybych tam nezůstala jemu ani mě by se nic nestalo. ,,Počkejte jste v pořídku?" Ukážu nosem na jeho ruku. Zastaví se ve dveřích. ,,Jo jen pár stehů." Poprvé se na mě za tu dobu usměje a mě to až zahřeje u srdce. On mi to nedává za vinu. Jenže rozhodně vím že je na tom hůř, než vypadá. Je to jeho charakter. Nějak jsme to vycítila. ,,Lžete" Řeknu chraplavě s jemným úsměvem na tváři. On mě obšťastní pohledem, jakým jsem od něj ještě neviděla. Údiv. Ten ale zmizí i společně s ním samým, když za sebou zavře dveře.

Další díl. Jsme na sebe pyšná že píšu alespoň jednu kapitolku za dva dny. Znova se omlouvám za chyby. Jinak jaká přezdívka se vám líbí víc ? Já osobně úplně ulétávám na tom aby jí říkal včelička. Je to asi první mužský charakter co v nějakém mém příběhu dává přezdívku, kterou bude využívat a sedí. Děkuju za každý komentář!!

Můra