Adventní kalendář Yaoi

24. Vánoční díl

Ereri >
Levi
Eren

,,Nesnáším vánoce.." Povzdechnu si. Naštěstí, letos je máma v práci a otec mě řešit nebude.
Zase se strýc Kenny vztekal, kde je můj otec? Kdo ví.. Nemohl jsem se jít schovat do pokoje, byl jsem tak naštvaný. ,,Nejsem pes, abych poslouchal na slovo!" Křiknu, když se slovně pustí i do mě. Nenávidím všechny ty kroužky a tréninky, kam mě strýc posílá!

Oblékl jsem se a běžel jsem ven, běžel jsem na svoje místo ve velkém dutém stromu. Nesnáším vánoce! V tváři jsem měl chladnou masku, ale uvnitř jsem plakal. Zarazil jsem se, když mé místo pro pláč bylo obsazeno pro stejný účel.. ,,Kdo jsi a co tu chceš?" Řeknu chladně. Vím, že je dětinské v mých sedmnácti utíkat a brečet, ale co s tím udělám.

,,Eren.. Eren Jaeger." Vzlyknu. Tohohle kluka si pamatuju.. Je starší, chodí do druháku, já do prváku.. Vždy vypadá tak chladně a děsivě. Je nejlepší skoro ve všech sportech u nás na škole, nechápu to.
,,Omlouvám se.. Půjdu jinam, jen mi nic nedělej." Vzlyknu a snažím se postavit. Nenechá mě.

,,Je mi to jedno, klidně tu buď." Sednu si o kousek vedle. Měl jsem v kapse nahřívací polštářek, který jsem si před odchodem nahřál. Jak dlouho tu asi ten od sousedů je?

Působil tak klidně a já jsem se prostě potřeboval vypovídat. Začal jsem mu vyprávět svoje problémy, během toho jsem i přestal brečet, bylo dobré to někomu říct.
Byla mi zima.. Ale nechci domů. ,,Primin.." řeknu a posunu se blíž a přitisknu se na něj. Z jeho kapes jde teplo.

Povzdechnu si a podám mu jeden z hřejivých polštářků a obejmu ho okolo pasu, aby jsme si udrželi teplo. ,,Nemůžeme tu být moc dlouho.. Akorát zmrzneme." Řeknu potichu. Proč se otevřel ten malý ubulený klučina mě? Ani jsem si nevšiml, že ho šikanují, vždy jsem ho pak viděl jen brečet. Musím.. Mu pomoct!
I já byl šikanovaný, jako malý. ,Ledová královna' mi říkali, nebo lednička a další ubohé urážky, protože jsem před lidmi málo kdy projevoval emoce. Jen když jsem byl sám jsem mohl projevit to všechno, něco jiného než chlad a vztek, znechucení.
Teď.. Po jeho přiznání jsem změkl i já a nechal jsem potichu téct slzy. Jak jsem to dopadl?

...

Kdybych tenkrát věděl, že už se ho nezbavím, tak si ani nesedám pod ten blbý strom!
Pro vysvětlení, jsem Rivaille Ackerman, je mi čtyřiadvacet a žiju v bytě se svým přítelem, pijavicí. Ta se jmenuje Eren Jaeger, kterému je třiadvacet. Je to přesně sedm let od té chvíle...

,,Levi, zlato?" Usměju se, když ho najdu jak sedí s naším albem na gauči. Dneska se známe sedm let, výročí vztahu máme pět let. Není to skvělé? ,,Miluju tě Levi. Nechceš si dát panáka?" Usmál jsem se. Díky traumatům z dětství neslavíme vánoce. Ani jeden jsme si to nepřál. Ani dárky si nedáváme, jen jsme spolu, občas se opijeme a pak si uděláme hezký večer, sex a tak.

...

,,Miluji tě Erene." Pošeptám, když pode mnou ležíš nahý v posteli a chvěješ se touhou, jak mě v sobě chceš. Přitáhnu si tě do polibku hned, co ta slova zopakuješ.

Občas mě štveš, nejraději bych tě seřezal jak dítě, ale i tak tě miluju a holt si tě budu muset vycvičit. Ale jsi jen můj a ten blbý svátek tě svedl přímo do mé náruče. Děkuji, osude.

Vím, že toto ani nikdo číst nebude, ale nevadí.❤️
.
.
.
.
.
Tak, je zde konec. Dnes je 24. prosince (v dobu vydání 0:30) Pro mnohé skvělý den, pro některé ne.
Smekám sama před sebou, že jsem to zvládla vydat i přes překážky a chci se věnovat psaní i dále, i když ne tak často a závazně, nebo jak to popsat
Děkuji všem, kteří toto četli, hlasovali, či napsali komentář. Děkuji za motivaci, mí drazí čtenáři.❤️
Vaše Rei❤️🖤