Fantasy Omens CZ

XI.

 „Taková drzost! Jak jen můžou! Za to bych jim měl vytrhat to jejich prohnilé peří!" rozčilovat se Crowley celou cestu domů a ještě tam. Hastur ho spolu s Ligurem sledovali a netušili co si o takovém výstupu jejich svěřence myslet. V posledních dnech byl v pořádku. Neustále s hlavou v oblacích a s myšlenkami u své malé omegy, ať to byl kdokoliv.

I když Hastur moc dobře věděl, že to byla omega. Byl přeci v kontaktu s Belzebubem a ten o proroctví věděl již od samého začátku. To proroctví byl také důvod, proč tenkrát přijali Crowleyho mezi sebe. Byl tak k nakousnutí a málem by se stal něčí večeří, kdyby vůdce démonů nezakročil. Již v té době věděl, že je to alfa z proroctví. A i když se Crowleymu zakazovalo přibližovat se k harpyjí vesnici a jakkoliv s nimi komunikovat, tak se zdálo že i přes to vše si proroctví našlo cestu vpřed.

Nyní seděl Hastur vedle Ligura, který objímal vejce a sledovali svého svěřence ve výbuchu vzteku.
„To si myslí, že mě nějaký Anthony může nahradit? Kdo si sakra myslí že je? Nakráčí si sem, řekne něco o proroctví a ukradne mi mého anděla. Kéž by se mi dostal do spárů. Já bych mu ukázal! Určitě to je nějaký zbabělec. Nikdy jsem žádného hadího démona v lese neviděl..." pokračoval dál a dál a jeho poručníky z toho začínaly bolet uši.

„Doufám, že ho neslyšíš. Tvůj nevlastní bratr má teď těžké období tak doufám že mu odpustíš. Nebo ho alespoň rychle umlčíš," špital Ligur vejci. V tom okamžiku toho měl Hastur akorát po krk.
„Crawly, kolik znáš v lese hadů?" zeptal se ho přísně.
„Na můj vkus až moc," odsekl a přemýšlel, že by si nemusel vylít svou zlost na harpyjích ale na tom slizkém hadovi.
„Dobrá. A kolik z nich se jmenuje Anthony?" zeptal se ho znovu. Crowley se zamyslel.
„... Tak se nejmenuje nikdo, kromě mě..." odvětil lehce nejistě. Nebyl si jistý, jestli znal úplně všechny nebo ne. Hastur si s Ligurem vyměnili významné pohledy a potvrdili mu, že to tak skutečně bylo. Rázem jako kdyby z Nagy vyprchala všechna zloba a nahradila ji neskutečná radost.

„Takže jsem se celou dobu zlobil sám na sebe?" zasmál se, jako kdyby ani ne před dvěma minutami nechtěl zabít všechny hady v lese. Pozadu se natáhl na volný gauč na proti jeho poručníkům. Celý úplně zářil nadšením.

„Už se nemůžu dočkat až ho uvidím. A jelikož to bude veřejné, můžu ho obejmout úplně před všemi," zasnil se a přitiskl si k hrudi otrhaný polštář. V tu chvíli mu to vůbec nevadilo.
„No tak. Neškleb se tolik. Taky jsem byli takoví," usmál se Ligur na Hastura, opřel se o něj a stále zahříval vejce.

Po pár dnech, kdy Crowley konečně zjistil že si z donucení musí vzít svého vyvoleného a vůbec mu to donucení nevadilo, se měl sejít s vůdcem démonů. Belzebub celou tuhle věc již delší dobu organizoval s vyslancem harpyjí Gabrielem. Dnes u toho měl být i Crowley. Tedy původně ne, ale dokázal být velice neoblomný.

Navíc chtěl po Gabrielovi poslat balíček ve kterým byl i dopis. Poslední dva dny si lámal hlavu co do takového dopisu napsat. Nakonec se mu to povedlo, i když to byla hrůza. Navíc jeho oči nebyly určené na čtení a hru s písmeny, takže mu celý proces trval podstatně déle. V jeden okamžik i přemýšlel, že by řekl o pomoc Hasturovi nebo Ligurovi, ale pak ten nápad okamžitě zavrhl. Raději to udělal sám. Dopis se mu zdál ale dost málo a tak ještě připravil malý piknikový koš, do kterého dal Azirafalovo oblíbené jídlo z lidské vesnice, které získal od Anatémy. K tomu všemu přiložil i malou flašku vína a jablko z jejich oblíbeného stromu. Když bylo vše v košíku, vložil tam dopis a celé to zakryl látkou. Nechtěl aby to okukovali nějací cizáci. Nebo aby z toho cokoliv zmizelo. Všechno to mělo být určené pouze pro jeho milovanou omegu.

Následující den nastal den schůze. S Belzebubem se sešli v malé chatce pár metrů od hranic s vesnicí. Belzebub tam na ně již čekal. Všude kolem bzučely mouchy a vypadalo to že jedna extra velká moucha mu seděla na hlavě. Jelikož byl vůdce, ani se neobtěžoval zvednout ze židle, když tam Crowley s Hasture přišli.

„Náš pane," pozdravili démoni a uklonili se. Belzebub jim pokynul, aby toho nechali a přisedli si k němu. Ze strany démonů byly všechny přípravy na svatbu zařízeny a Crowley si s tím ani nemusel dělat starosti. Jen ve vesnici harpyji to lehce vázlo.
„Co to je?" zeptal se vůdce, když si všiml košíku, který nesl Crowley.
„Vaše velkoleposti, napadlo mne poslat omeze dárek na výraz mě náklonnosti," a pečlivě přitom zvažoval svá slova.
„To je dobrý nápad. Alespoň ti slepičí mezzzci uvidí, že to myslíme vážně," odvětil.

Po chvíli k Belzebubovi přiletěl nový, malý roj mušek a jako kdyby mu něco pošeptaly.
„Konečně," zamumlal sám pro sebe než se obrátil na ostatní. „Už je tu," bylo jediné co řekl, než se postavil a lehce si upravil oblek. Jako kdyby si myslel, že mu to nějak pomůže.

A jak řekl, tak během dvou minut se ozvalo zaklepání na dveře.
„Vstupte!" zavolal Belzebub a dveřmi dovnitř vešla jediná harpyje. Byl to Gabriel a Crowley ho znal. Sice jejich známost nebyla vzájemná, ale co. Azirafal mu ho několikrát popisoval a jednou, když ho viděli na okraji lesa, tak mu řekl kdo to byl.

„Můj lorde, dnes vypadáte obzvlášť nádherně," pozdravil ho Gabriel s lehkým úsměvem na rtech a vypadalo to, že si dalších dvou démonů ani nevšiml.
„Takové řeči si nech pro někoho ze své vesnice," odvětil ostře a očima mu naznačil, že nebyli sami.
„Přijměte prosím mé nejhlubší omluvy," řekl jako kdyby mu publikum vůbec nevadilo a přešel ke stolu, kde seděli ostatní a kde zbývalo jedno jediné volné místo. „Vy musíte být ten alfa. Je mi ctí vás konečně poznat," a natáhl křídlo na pozdrav.
„Taky tak," zamumlal Crowley a potřásl si s jim rukou.

„Jak to vypadá s vývojem svatby?" zeptal se ostře démon much.
„Velice dobře. Vesnice to celé schvaluje a je připravena dát se do práce," odvětil a Belzebub pouze přikyvoval hlavou.
„A co omega?" zeptal se a bylo vidět, že při téhle otázce se na něj podíval i Crowley.
„Vypadá to, že omega stále nepřekonala šok z novinek a stále se bojí. Nyní se nachází v kostele zasvěcenému fénixovi a stará se o něj jeden můj velice dobrý přítel," odvětil.
„Hlavní je jestli dokáže sehrát svou roli."
„O tom nepochybuji."
„Výborně. Má někdo někdo nějaké otázky rady na zástupce harpyjí? Jestli ne, tak odchod. Rád bych s ním probral něco v soukromí," pronesl Belzebub. Této příležitosti využil Crowley a postavil se.

„Byl bych velice rád, kdybyste mohl omeze předělat tento košík jako projev mé náklonnosti," pronesl ve vší slušnosti a ukázal košík.
„Jsem si jist, že bude velice potěšen," odvětil a převzal si od něj košík.
„Děkuji," poděkoval naga
„Dobrá jestli je to vše tak odchod," vyhnal je Belzebub. Crowley s Hasturem odešli z chatky. Ale ještě než se dali na cestu k domovu, pokusil se je Crowley špehovat. Hasturovi to bylo jedno.

„Počkej. Ještě ne. Ještě nejsou pryč," slyšel jak říká Belzebub v zcela neznámém hlase, který byl nezvykle plný života a radosti.
„To je jedno. Pojď si užít trochu zábavy dokud můžem," odvětil mu Gabriel. Crowley tušil, že měl dost a raději se vydal za Hasturem.