Fantasy Omens CZ

III.

 O 2 roky později

Byl příjemný letní den a chlapci si nalezli útočiště v lese ve stínu jabloně u jezírka. Z této oblasti se stalo jejich speciální místo, kde je zvláštní shodou okolností nikdy nikdo nevyrušil. Nyní osmiletí chlapci se opírali o kmen stromu, Azirafal měl v křídlech knížku a Crowley seděl vedle něj, hlavu měl opřenou o harpyjino rameno a konec ocasu se líně omotával kolem Azirafalovo nohy. Harpyje četla příběh, zatímco Naga příležitostně otočila stránku knížky, aby mohla Harpyje pokračovat dál.

Azirafal si ani nevšiml, když mu Crowley přestal otáčet stránky a místo toho si je otáčel sám. Když ale dočetl kapitolu, odvrátil zrak od knížky aby se podíval na svého kamaráda. Chtěl se ho na něco zeptat, ohledně příběhu, ale Crowley měl zavřené oči, letmý úsměv na rtech a poklidně spal.

„Crowley?" zeptal se slabě Azirafal, jako by se bál, že by ho tím vzbudil. Za co by byl poměrně rád, kdyby byl vzhůru. Ale na druhou stranu vypadal tak poklidně a roztomile, až mu to připadalo jako hřích ho budit. Navíc tohle nebyl ojedinělý případ. V poslední době, když se více začetl, zjistil že Crowley usnul, ale většinou, když se na dlouhou dobu odmlčel nebo se slabě zavrtěl, tak se probudil. Teď ale nic.

Opatrně se lépe usadil a Crowley sebou lehce pohl. Již si myslel, že se probudil, ale ne. Crowley sjel o něco níž a více se přitiskl k harpyji a ocasem se více obmotal kolem jeho nohou. Azirafal ještě chvíli vyčkával jestli se vzbudí, ale postupně ztratil naději. Přemýšlel, jestli by se tedy neměl vrátit, ale hned dva důvody mu v tom bránily. Za prvé by to nebylo vůči Crowleymu fér. Určitě by byl zmatený kam se poděl. Nebo co kdyby odešel a Crowley by se stal obětí nějakého démona nebo nějaké šelmy? To nemohl dopustit. A druhým důvodem bylo to, že i kdyby opravdu chtěl odejít, nemohl by, jelikož ho Crowley objímal tak pevně, že by se z jeho sevření bez boje nedostal. Opět si vzal knížku, položil si ji do klína, jedno křídlo dal kolem ramen nagy a dal se do čtení. Crowley se slabě zavrtěl, jako kdyby se chtěl ještě víc zachumlat do Azirafalovo peří a dál poklidně spal.

Odpoledne přešlo ve večer a v lese začínalo postupně převládat šero. Lesem se začaly ozývat různé zvuky a byl slyšet pohyb v keřích a korunách stromů. Vypadalo to, jako kdyby se začínal probouzet. To se harpyji přestávalo líbit. S nástupem večera se i vzduch v lese ochladil a Crowley ho na moment objal mnohem pevněji, než své sevření povolil a konečně pootevřel oči.
„Zima," zamumlal z polospánku.
„Crowley, drahý, vzbuď se," mluvil na něj a hladil ho po zádech.
„Mmmm,"
„Už je večer. Měl bych se vrátit," pokračoval. Crowley se konečně posadil a promnul si oči.
„To už je tak pozdě? Vždyť jsme teprve byli za druhou kapitolou," a protáhl se až to v něm zapraskalo.
„Usnul jsi. To se stává...." řekl mile a postavil se na nohy. Rozhlédl se kolem sebe a chtěl se vydat na cestu k vesnici. Po tolika návštěvách si cestu již perfektně pamatoval.
„Počkej na mě. Doprovodím tě," vyhrkl Crowley a vydal se za harpyji. I on věděl, že za stmívání vylézali určití nebezpeční démoni ven. A kdyby narazili na harpyji na jejich území, ani nechtěl přemýšlet, co by mu udělali. Rozhodně by to nebylo nic hezkého.

„Nemusíš, cestu znám," usmál se mile. Ale jen co to dořekl, něco za ním zaskřípalo a jemu přejel mráz po zádech. „Tak raději ano," Crowley pouze nadzvedl jedno obočí, než se doplazil k harpyji a spolu se rychle vydali k východu z lesa. Několik metrů od hranice lesa s vesnicí se zastavili a chlapci se schovali za keř. Spíše lépe řečeno Crowley z ničeho nic padl k zemi a Azirafal ho následoval.
„V pořádku? Co se stalo?" zajímala se harpyje.
„Ngk, tiššše," zasyčel slabě a ukázal na postavy, jenž se pohybovaly pár metrů před nimi. I v tom nastávajícím šeru bylo jasně poznat, že to byly harpyje a na křídlech měly zavěšené světelné krystaly jenž jim osvětlovaly cestu.
„Oh, odtud raději půjdu sám," špitl Aziraphale.
„S Bentley je můžeme odlákat, ať to nevypadá, že jsi byl tak hluboko v lese," navrhl Crowley.
„Já nevím. Nechci aby jsi měl kvůli mě potíže," odvětil nejistě.
„Potíže budou, pokud mě chytí. Rozhodnuto, já je odlákám a ty se dostaň blíž," řekl rozhodně a šibalsky se usmál, než se změnil ve středně velkého hada a zmizel v keři.

Během několika pár minut se většina harpyjí vydala opačným směrem při pronásledování podezřelého zvuku. Azirafal využil situace a rozběhl se k domovu. Byl však nepozorný, zakopl o vyčnívající kořen stromu a spal na zem. Hluk z onoho pádu přivolalo okolní harpyje. Azirafal se posadil, držel se za bolavou nohu a podíval se na harpyji, která ho nalezla jako první. Byl to Gabriel.
„Azirafale, v pořádku?" zeptal se a sklonil se k němu.
„Gabriely, já..." chtěl říct, že byl v pořádku, ale starší harpyje ho přerušila.
„To bude dobré. Už jsme tě našli. Musíš být v šoku a vyděšený," chlácholil ho. „Všichni, zpět do vesnice! Našel jsem ho!" zavolal do lesa na ostatní. Mezitím ke Gabrielovi a Azirafalovi přispěchal Michael spolu s Urielem.

„Měl jsem pravdu, když jsem říkal, že jsem ho viděl jít do lesa," řekl Uriel, který držel hlídku.
„Nejspíš ho tam zlákali démoni. Našli nějakou slabinu a využili ji," přidal se Michael.
„Museli ho očarovat. Podívejte jak je bledý a zmatený," řekl Uriel.
„To je teď jedno. Musíme ho dostat do vesnice. Můžeš chodit?" obrátil se Gabriel na Azirafala. Ten kývl na souhlas a pokusil se vstát. Gabriel s Michalem ho pro jistotu podepřeli. Azirafal si pádem odřel nohu a jak ho bolela, tak na ni trochu pajdal.

Harpyje ho odvedli do vesnice, do jeho domu, kde ho položili na postel a poslali k němu doktora. Byl to o něco starší, rudovlasý chlapec v podivném hávu. Řekl by, že se hodně podobal Crowleymu, ale světla krystalu často klamaly. Byl si jistý, že nikdy podobný oblek neviděl. A jeho křídla měla také podivnou barvu. Onen medik mu zkontroloval nohu, obvázal a odešel něco probrat s Gabrielem. V té chvíli se ocitl konečně o samotě. Unaveně si lehl a zavřel oči, když zaslechl slabě ťukání na okno. Podíval se co vytvářelo ten zvuk a v okně spatřil Bentley, jak packou ťukala do skla. Posadil se a pustil lišku dovnitř.
„Ahoj, maličká. Co tu děláš? Posílá tě Crowley?" zeptal se, zatímco si lišku hladil. Liška pouze kývla na souhlas a více se naklonila k jeho ruce.
„To je od něj pozorné. Vyřiď mu prosím, že jsem v pořádku a že zítra opět přijdu," usmál se unaveně. Po chvilce liška odešla a harpyje si mohla konečně odpočinout.

Mezitím v lese Crowley neměl takové štěstí, aby byl ponechán své samotě.
„Slyšel jsem, že dnes byly v lese harpyje. Nevíš o tom náhodou něco?" zeptal se nagy Hastur.
„Něco jsem o tom slyšel, ale nic specifického. Jen drby démonů," řekl chlapec nezaujatě.
„Neměl by si se zdržovat u hranic. Nebylo by to poprvé, co jsem tě tam načapal," zabručel žabí démon.
„Na mou obranu, byl jsem s Bentley u jabloně a trénoval přeměny," zalhal, ale jen z části.
„Crawly, pochop, že harpyjím se nedá věřit," řekl Ligur.
„Říká harpyje," odsekl.
„Takhle se svým opatrovníkem mluvit nebudeš," zvýšil hlas Hastur, jenž instinktivně bránil svou omegu. I když to byla pouhá slova.

„Já vím, já vím. Budu opatrnější. Buší se vyhýbat hranicím a podobně. Kdyby něco, jdu do pokoje. Začíná mi být zima," odmávl je a odešel do svého pokoje, ve kterém se nacházelo mnoho rostlin a také podivná postel, která se skládala ze speciálního lávového kamene, který byl pokryt silnou vrstvou látky. Jako naga byl chladnokrevný a v zimě potřeboval zdroj tepla. A tohle bylo stejně dobré, jako horké prameny. Lehl si na postel a již mu klesala víčka, když mu do pokoje vběhla Bentley a přitulila se k němu. Občas ji používal jako deku nebo polštář, kvůli jejím huňatému ocasu.
„Je můj anděl v pořádku?" zeptal se zasněně. Liška kývla na souhlas a olízla ho na tváři.
„To jsem rád," zamumlal, zavřel oči a během okamžiku usnul.