Fantasy Omens CZ

IX.

 Ještě toho odpoledne byl Azirafal přesunut jižně od vesnice do kláštera zasvěcenému fénixovi. fénixové byli stejně vzácní jako jednorožci. Téměř neexistovali. Tam mu tamní mniši pod dohledem Gabriela a Sandalfona, který u toho samozřejmě nemohl chybět, zastřihli peří, aby nemohl nikam uletět. Zastřižení křídel bylo pro harpyji jedna z největších potup. Ten den jako kdyby za Azirafala truchlilo i slunce, jelikož celý den bylo schované za šedivými mraky.

Následně dostal róbu řádu fénixe. Byl to zlatý oblek s dlouhými rukávy, které připomínaly křídla a byli zevnitř rudě prošívané. Róba byla doplněna o zlatý náhrdelník a čelenku které v sobě měly vsazeny ohnivé drahokamy, kterým se přezdívalo fénixovy slzy. S tímto se mohl přidat k řádu. Další věcí, kterou musel splnit a při které ho musel kontrolovat Rafael, bylo braní speciálních bobulí. V kostele je brali všichni mnichové, takže to nebylo nic neobvyklého. Tyto bobule neutralizovaly projevené vlastnosti jedince. Ať už byl alfa, beta nebo omega, po těchto bobulí, byli ve stavu jako než se projevili.

Rafael si nechal Azirafala jako osobního asistenta aby nad ním měl neustálý dohled. Sice teď bral bobule, ale i tam pro něj bylo velmi nebezpečné být jedinou omegou v hnízdě alf a bet. I když všichni zde složili slib celibátu, neznamenalo to, že ho také všichni budou do puntíku dodržovat. Vždy se může najít někdo, kdo se nechá poddat svým tužbám.

Uběhl asi týden od jeho trestu a pobytu v kostele. S každým uplynulým dnem a s každou snědenou bobulí si připadal, že pouto mezi ním a Crowleym sláblo. Strachoval se, že o něj může přijít na dobro. Značka na jeho krku se již také téměř vytratila. Neustále ho to tížilo na srdci a vždy se snažil maskovat svůj smutek za úsměv, ale Rafael viděl skrz jeho masku a trápilo ho to. Omega se mu rozpadala pod očima. Ani jídlo mu nedělalo takovou radost jako dřív.

Jednoho dne se rozhodl Rafael jednat. Po jedné z bohoslužeb se vrátil s Azirafalem do jeho pokoje. Pokoj byl malý a útulný. U okna, které mělo výhled na krásnou zahradu stal malý stolek na šachy a dvě židle. Obě harpyje se posadili a Azirafal netušil co říct. Jestli je v dalším problému, nebo co se dělo. Strachoval se. Malým rozptýlením mu byl výhled právě na onu zahradu, kde uprostřed toho všeho stala vysoká jabloň. Připomínala mu tu, pod kterou chodíval s Crowleym. Vypadal jako ptáček lapeny v kleci, který touží po svobodě.

„Řekni mi něco o tom tvém alfovi. Jaký je?" začal Rafael a upřímně se na něj usmál. Takovou otázku Azirafal nečekal a lehce ho zaskočila. Ale bylo to takové to příjemné překvapení.

„Jmenuje se Crowley a je to to nejúžasnější stvoření na celém světě. Sice není harpyje, ale to nevadí. On je Naga. Má dlouhý černý ocas s rudým spodkem. Černé šupiny se mu linou po bocích a i lehce na tvářích. Má černé, dlouhé špičaté uši a stejně tak má i černé drápy. Oči má zlaté a hřejivé jako samo slunce. Má dlouhé rudé, divoké vlasy.

Jak moc mi chybí. Prvně, když jsme se potkali, jsem byl ztracený v lese a bál jsem se, že mi ublíží. Byl jsem malý a věřil jsem tomu, že démoni jí harpyje. On mi ale místo toho nabídlo pomoc. Zavedl mě zpět k vesnici a když jsme došli na okraj, byl to on, kdo navrhl, jestli bych ho opět nenavštívil.

Musím uznat, když se nad tím zpětně přemýšlím, připadal mi v té době dost osamělý. Jednou se mi svěřil, že ho jako mládě nalezli na okraji lesa. Je jediný svého druhu na tomto území. Démoni se ho však ujali a vzali ho za vlastního. A když jsem ho navštívil další den, měl z toho radost. No a od toho dne jsme se scházeli téměř každý den. Neměl bych o tom mluvit, ale dokonce mě vzal do lidské vesnice. Byli jsme v přestrojení, ale ten zážitek. Takových zvláštních věci, co tam měli. A takového dobrého jídla. Vždycky věděl, jak mi udělat radost," a takhle o svém milém dokázal povídat celé hodiny. Úplně se při tom rozzářil. Byl přesným opakem toho, co doposud Rafael znal.