Francouzské makronky

6.kapitola - Zmatená

Probudila jsem se v bílé místnosti. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem pořád v nemocnici. Byla jsem ale v jiném pokoji. Pokoj byl celý bílý. Stěny byl bílé, postel, povlečení i prostěradlo bylo bílé, zkrátka úplně všechno. Nenašli jste tady nic jiné barvy, kromě rudých růží na nočním stolku vedle mé postele. Nechci tady být. Děsí mě to tu. Rozhodla jsem se posadit se. Strašně mě rozbolela hlava a svaly jsem měla unavené. Co to se mnou udělali? Dojdu k těm dveřím, zabouchám na ně a donutím je mě pustit, řekla jsem si. Vstala jsem a ucítila jsem ostrou bolest do hlavy. Nevšímala jsem si toho a snažila se co nejrychleji dojít ke dveřím. Udělala jsem první krok a spadla jsem na zem. Bouchla jsem se při tom do hlavy, která mě nesnesitelně začala bolet. Najednou jsem za dveřmi uslyšela nějaké hlasy. Poznala jsem mamku.

„Říkám vám, že to nejde! Musíte jí to říct." Její hlas zněl silně znepokojeně a trochu naštvaně.

„Neunese to. A já se od ní potřebuji ještě něco dozvědět." Odpovídal jí nějaký mužský hlas, po chvíli jsem si uvědomila kdo to je. Byl to kapitán Rowen. Vůbec nechápu, o čem to mluví? Co neunesu? Co ode mě vlastně chce? Pak mě to napadlo. Ester. To ne. Co se jí stalo? Potřebuju okamžitě vědět, co se stalo.

„Pomoc!" zavolala jsem, co nejsilněji to šlo. Moc hlasité to nebylo, ale matka s tím kapitánem byli asi blízko, protože jsem po chvilce slyšela odemykat dveře a do pokoje vběhla mamka. Okamžitě si klekla naproti mně a začala plakat.

„Mami," Podívala se na mě smutnýma očima a já měla co dělat, abych se taky nerozplakala. „nechci tu být. Chci domů."

„Já vím, Kristýnko, já vím." řekla a pohladila mě po vlasech.

„Kde je Ester?"

„Je taky tady, v nemocnici. Ale neboj, je na tom docela dobře, jen lehký otřes mozku a ztráta paměti. Je na tom vlastně podobně jako ty. Jen...ehm..." větu nedořekla a podívala se na doktora, který stál opodál.

„Jen co?" vyzvala jsem ho k odpovědi.

„Jen... je na tom hůř se ztrátou paměti. Byla u ní její rodina a nikoho z nich si nepamatuje. Pamatuje si jen jednu osobu....a tou jsi ty."

„Proč si pamatuje jen mě?

„To nám je taky záhadou." řekl mi doktor a podíval se na matku „Potřeboval bych jí vyšetřit, tak prosím počkejte za dveřmi."

„Jestli se něco stane, tak si to sežerete." Obořila se na doktora a odešla. V místnosti jsem zůstala sama s doktorem.

„Musím ti něco říct." Zašeptal a přitáhl si židli k mé posteli, na kterou mě posadila matka.

„A co?" zeptala jsem se stejně potichu.

„Vím, kdo ti to udělal a jsi v strašném nebezpečí. Už pár měsíců se v okolí potuluje mafie. Pár lidí už se kvůli tomu zabilo." Ohlédl se na dveře. „Oni se ti dostanou do hlavy a ničí tě zevnitř, pomocí podivných snů, a pokud to zvládneš, tak se dostaneš do fáze, že se tvé sny začnou plnit a to většina lidí nezvládne."

„Jak jakože se začnou plnit?"

„V těch snech většinou někoho zabijou. Většinou někoho z tvých blízkých, a pokud tě tím nedonutí k sebevraždě tak ho zabijou i v realitě a to tě většinou donutí to udělat."

„ A co když to někdo zvládne? Přestane to?" doktor se rozpačitě podíval okolo sebe a přiklonil se ke mě ještě blíž.

„Ti, kteří to zvládnou se prý přidají k nim." Zašeptal tak potichu, že jsem ho sotva slyšela. „A teď tě musím vyšetřit. Bolí tě něco?" „Hlava" chtěla jsem odpovědět, ale pak jsem si říkal že je to na nic. Řeknu mu, že mě bolí hlava a on mě dá nějakej oblbovák a nechá mě tu trčet ještě další týden. Na to nemám čas.

„Ne" řekla jsem nakonec.

„Dobře" řekl a něco si zapsal do toho svýho notýsku nebo co to je.

„Chci jít domů." Doktor se na mě zamyšleně podíval.

„Dobře, můžeš jít." Odpověděl nakonec. Byla jsem překvapená ale taky spokojená. Konečně mě pustí. Doktor se zvedl k odchodu. U dveří se jestě otočil na mě.

„Buď opatrná" dodal a odešel.