Francouzské makronky

10.To ještě není všechno?

                                                                                    KRISTÝNA

Probudila jsem se v modrém pokoji. Otočila jsem se a zjistila, že vedle mě leží Filip. Rychle jsem se odsunula. „Co tady dělám?" Pomalu se mi začaly vybavovat vzpomínky. Včera mi řekli o Francouzských makronkách a já se z toho téměř zhroutila. Pak jsem se šla napít a tam mě někdo dal facku a pak ho Filip zmlátil. Pak jsme šli za Ester a ona ho oslovila kapitáne, on mi řekl, že spolu byli ve snu. Přísahal mi, že ten sen nebyl stejný jako můj a já se rozhodla, že mu budu věřit. Potom jsme hráli flašku, a co se dělo dál si nepamatuju. „To je jedno. Až se vzbudí, zeptám se ho."

Podívala jsem se na mobil, ale když jsem se ho pokusila otevřít, zjistila jsem, že je vypnutý. „Zvláštní," řekla jsem si v duchu. „nikdy ho na noc nevypínám." Nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost a prostě ho zapnula. V tu chvíli se probudil Filip.

„Dobré ráno," řekl mi a pokusil se mě políbit na čelo. Já se ale trochu odsunula a on pochopil, že se má odtáhnout „Máš hlad?"

„Ani moc ne." Řekla jsem. Nechtěla jsem mu říct, že je mi pořád špatně z té višňové vodky, se kterou jsem to včera trochu přehnala. Ani ne množstvím jako spíš tím, že jsem to vypila moc rychle. Ale musím říct, že byla dobrá.

„Není ti ze včera špatně?" zeptal se, ale moc dobře věděl, že jo. Já jsem ale nechtěla vypadat jako chudinka, která neumí pít.

„Ne není. Myslíš, že neumím pít?"

„To neříkám," ušklíbl se „pojď ty hrdinko, něco ti dám." Zvedl se z postele a podíval se na mě. Rozhodla jsem se jít za ním. Když jsme vyšli z pokoje, přišli jsme do dlouhé chodby, ve které byla spousta uliček. Vedl mě dolů ze schodů, které vedli do chodby. Po stranách chodby byly dvoje dveře, vpravo a vlevo. Zavedl mě do pravých dveří a ocitli jsme se v místnosti, která byla jídelnou, kuchyní a obývacím pokojem. Zavedl mě do kuchyně a podal mi sklenici s vodou a nějakou pilulku.

„Co je to?" bála jsem se mu věřit. Přece jen, je to mafián.

„Pomůže ti to, nebude ti špatně." Rozhodla jsem se pilulku spolknout s tím, že toho budu litovat. Po spolknutí pilule mi začal zvonit mobil. Volala Ester.

„Půjdu zatím do koupelny." řekl a odešel.

„Haló?" řekla jsem do telefonu.

„Kristýno?" ozvala se vyděšená Ester. „Jsi v pořádku? Snažím se ti dovolat už hodinu." Podívala jsem se na hodiny. Bylo jedenáct.

„Promiň, měla jsem vypnutý mobil. Co potřebuješ?"

„Řekni prosím Filipovi, že za půl hodiny jsem u vás. Nutně něco potřebuju probrat."

„Děje se něco?"

„Všechno ti to řeknu, až přijedu. Tak zatím."

„Ahoj" odpověděla jsem a ukončila hovor. Bylo mi divně, vůbec nechápu, o co se může jednat.

--♥--

„Crrrrrr," zazvonil zvonek u dveří. „Nejspíš to bude Ester." Řekla jsem si pro sebe. Slyšela jsem přes dveře Filipovi kroky. Byla jsem v koupelně v přízemí a stěny zde nebyly příliš široké, proto jsem slyšela první slova Ester.

„Ty hajzle jeden! Co si o sobě myslíš?" Pak jsem slyšela ránu. „Nejspíš mu vrazila facku." Pomyslela jsem si. Rychle jsem se oblékla a vyšla ven z koupelny. Oba na mě upřeli zrak.

„Ahoj Ester." Rozhodla jsem se předstírat, že jejich první rozhovor jsem neslyšela.

„Ahoj." Řekla jen. Nikdy jsem ji takhle naštvanou neviděla.

„Tak si asi půjdeme sednout." Řekl a vedl nás do obývacího pokoje. Sedli jsme si kolem stolu. Ester si sedla do křesla a my s Filipem na gauč vedle sebe.

„Takže...." Prolomila jsem ticho.

„Víš, říkala jsem ti, že ti všechno řeknu, ale možná by to měl udělat někdo jiný." Řekla a podívala se na Filipa. I já jsem k němu upřela zrak, protože jsem chtěla vědět, co se děje.

„Nevím, co chceš, abych řekl."

„Ty nevíš co?!" zakřičela a postavila se

„Ne nevím!" zakřičel a taky se postavil. Jeho výraz v obličeji vypadal nejen naštvaně, ale připadalo mi, jakoby Ester naznačoval, ať mlčí.

„Můžete se prosím uklidnit! Takhle se k ničemu nedostaneme." Snažila jsem se uklidnit situaci. Podařilo se mi to a oba dva se zpátky posadili.

„Takže dobře... zkusím ti to přiblížit...Kristýno, víš kdo je Adam?"