Francouzské makronky

8. Co se to děje?

Ocitla jsem se v nějaké hře. Nikdo mi nemusel říkat, co mám dělat, já to věděla. Cílem hry mrakodrapy a všude byla auta. Z jednoho najednou vyšel muž s pistolí v ruce a namířil na mě. Než stačil vystřelit, bylo přežít. Podívala jsem se kolem sebe. Byla jsem v nějakém velkém městě. Kolem mě byly někdo mě svrhl na stranu. Můj zachránce zastřelil útočníka a podíval se na mě.

„Jsi v pořádku?" zeptal se a upřel na mě své smaragdově zelené oči.

„Ehm... asi ano. Kdo jste?" zeptala jsem se neznámého muže. Nikdy jsem ho ani v realitě neviděla.

„ V téhle hře mi říkají kapitán. Jsem vůdce jedné ze skupin obránců." Obránci a útočníci. V téhle hře se snaží obránci chránit všechny "nováčky". Jako třeba mě.

„Aha" řekla jsem jen. Nebyl jsem schopná nic říct. Topila jsem se v jeho očích. Z přemýšlení mě vytrhl výstřel. Nevěděla jsem, odkud přišel, ale bála jsem se. Přistoupila jsem blíž ke kapitánovi a ten mě zezadu objal kolem ramen.

„Neboj se, jsem tu s tebou." Chtěla jsem mu odporovat, říct mu, že se nebojím, ale bála jsem se tak, že jsem se radši ani nepohnula.

Přijeli k nám další auta. Naštěstí to byli obránci. Vystoupili z auta a já zjistila, že jsou čtyři. Jeden z nich byl vyšší než ostatní a když šli směrem k nám, stál v jejich čele. „Nejspíš to bude kapitán" Kapitán se podíval na muže, kterého zabil můj zachránce.

„Co udělal?!" zeptal se kapitán nepříjemným tónem hlasu, měla jsem z něj husí kůži. Vypadal naštvaně, což jsem nechápala. „Není to cílem hry?" Můj zachránce neodpověděl, ale přisunul si mě blíž k tělu.

„Ptám se: Co udělal?!" zopakoval svojí otázku, ale tentokrát už na kapitána křičel. Můj zachránce se narovnal.

„Pane prezidente, chtěl zabít nováčka." Řekl kapitán pevným hlasem. Cítila jsem, jak jeho sevření zesiluje. Nebylo to nepříjemné, právě naopak. Prezident upřel svůj pohled na mě.

„To jsi ty? Ty jsi ten nováček?" Trochu se ke mně přikrčil. Oproti němu jsem si připadala jako trpaslík.

„Ano, pane." Odpověděla jsem. Vypadal, že mnou opovrhuje. Podíval se, že mě kapitán drží za ramena.

„Znáte pravidla, pane kapitáne. Dejte si na ně pozor!" Otočil se k odchodu, ale ještě než odešel, tak se ke mně otočil.

„Dej si na něj pozor, nováčku. Umí být hodně přesvědčivý."

„Můj instinkt mi sám říká, na koho si mám dát pozor." Řekla jsem odhodlaně. Usmál se.

„Líbíš se mi. Nechceš jet se mnou?" Přitiskla jsem se k mému zachránci.

„Myslím, že se budu řídit instninktem."

„Jak chcete slečno Instinktová." Usmál se a odešel. Slyšela jsem, jak si můj zachránce oddychnul. Otočila jsem se k němu se starostmi v očích.

„Jaká pravidla?" zeptala jsem se a on vzdychnul.

„Dobře... ještě než ti je řeknu tak mi prosím věř, že bych ti nikdy neublížil." Chytil mě za ruku. „Na začátku tuhle hru hráli čtyři kamarádi. Dva byli útočníci, druzí dva obránci. Jeden z útočníků a jeden z obránců se zvolili za kapitány. Do hry postupně přicházeli další lidé. První přišel do hry muž, a protože měl dobré organizační schopnosti, byl zvolen za prezidenta..."

„A ten muž, co tady byl...?" přerušila jsem ho svou otázkou.

„Ano, to byl ten prezident. Druhým nově příchozím byla dívka. Kapitán obránců se do ní zamiloval. Ten kapitán byl můj otec. Nejspíš by se jim dařilo, ale prezident se do ní taky zamiloval. Protože měl prezident vyšší titul, měl na ní nárok...

„Proč se teda ze hry neodhlásili?"

„Takhle to tady nefunguje. Pokud začneš hrát tuhle hru, tak patříš hře a ta tě nepustí do reality."

„Aha" řekla jsem jen. Je to tu vážně divný.

„Otec ale nechtěl, aby ji měl prezident pro sebe..." na chvíli se odmlčel „tak ji s prezidentem nechali popravit, kvůli zachování míru. Otec, ale nechtěl aby se to mohlo opakovat tak se s prezidentem domluvili že do pravidel hry přidají pravidlo." polkl „Žádný z kapitánu jakéhokoliv družstva se nesmí zamilovat." Chvíli bylo ticho, ale to jsem po chvíli přerušila svou otázkou.

„Aha...a když přece jen?" Kapitán sklonil hlavu.

„Tak...se jí musí zbavit pro dobro hry." Stále měl hlavu skloněnou k zemi. Bylo mi špatně.

„Miluješ mě?" Vzala jsem ho za bradu a donutila ho tak koukat se mi do očí. Místo odpovědi mě políbil. Byl to úžasný pocit, polibek plný vášně a lásky. V tu chvíli mi bylo všechno jedno, celý svět, všechna pitomá pravidla, všechny starosti. V tu chvíli jsem byla jen já a on.

--♥--

„Miluješ ho?" zeptala se mě nějaká žena. Sára.

„To není tvoje věc!" řekla jsem naštvaně „Ty jsi mě střelila?"

„Bylo to pro tvoje dobro, věř mi." Při té větě mně naskočila husí kůže. Tuhle větu už mi někdo řekl. Sára.

„Můžeš ovládat moje sny?" zeptala jsem se jí. Ona se na mě podívala pohledem, ze kterého jsem nebyla schopná nic vyčíst. „Hele uzavřeme dohodu. Ty mi pravdivě odpovíš na všechny otázky, které ti položím a já se to na oplátku pokusím pochopit a nezavolat policii."

„Fajn, platí, ale když ti mám pravdivě odpovědět, tak ty, si ty odpovědi necháš pro sebe."

„Dobře." řekla jsem a Sára se posadila na křeslo naproti mně.

„Takže..." začala jsem s pokládáním otázek. „Umíš ovládat moje sny?"

„Já sama ne." Odpověděla na první otázku. Poznala jsem, že se necítí úplně dobře, když mi musí odpovídat, ale já potřebovala vědět pravdu.

„A s kým teda?"

„S ostatními členy Francouzských makronek."

„Kdo jsou to Francouzské makronky." Tušila jsem, že je to mafie, ale chtěla jsem mít jistotu. Nechápu, co mezi nimi dělá Sára.

„Přísně tajné společenství jinak smýšlejících lidí." Ano, lidí, kteří chtějí zabíjet.

„A o co se snažíte? Co je vaším cílem?" Věděla jsem to. Krev.

„To ti nemůžu říct." Řekla a sklonila hlavu k zemi.

„Proč?! A co naše dohoda?"

„Tohle smí vědět jen členové spolku. Kdybych ti to řekla, musela bych tě zabít." Řekla mi a vypadala, že je jí to nepříjemné. Zvláštní, řekla bych, že je na zabíjení zvyklá.

„Dobře. Jiná otázka. Co chcete po mně?"

„Chceme, aby ses přidala k nám. Jsi jako my. Jsi výjimečná." Mrkla na mě a usmála se. Touhle větou mě naštvala.

„Vy jste vyjímeční?!" vyjela jsem po ní „Vy, kteří jen tak lezete lidem do snů a střílíte je? Tomu vy říkáte výjimečnost?!"

„Do snu jsem ti musela jít, jinak by ses o nás nedozvěděla, a kdybys neblbla, nemusela jsem tě postřelit." Usmála se „A navíc, ta hra se ti líbila nebo ne?" Myslela si, že se usměju taky, ale já zachovala vážný výraz.

„Poslední otázka." Musela jsem se zeptat. „Kdo byl ten kluk?"