Francouzské makronky

4.kapitola - Co se stalo?

                                                                                       Kristýna

„Kristýnko?" uslyšela jsem ženský hlas, jak mě oslovuje. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila čí je to hlas. Byl to hlas mé matky. „Dlouho jsem jí neviděla" pomyslela jsem si. Až tahle myšlenka mi připomněla, že mám vlastně stále zavřené oči. Odvážila jsem se je otevřít a lekla jsem se toho, kde to jsem. Byla jsem v nemocnici a nade mnou se skláněli dva lidé. Byla to máma s mým nevlastním tátou. Rodiče se již před šesti roky rozešli a máma si za tři roky našla nového přítele. Podívala jsem se na mámu. Vypadala ustaraně. Pod očima měla fialové váčky, které měla nejspíš z únavy. Máma byla ale i tak krásná. Měla pomněnkové oči a hnědé vlasy, momentálně spletené do copánku. Její oči byly krásné ale byla v nich vidět bezmoc, strach, ale taky úleva když jsem na ní promluvila.

„ Mami." řekla jsem jen.

„ Kristýnko. Já se o tebe tak bála. Jak je ti ?" zeptala se mě

„ Já...já asi dobře. Proč si nic nepamatuju? Co se stalo?"

„No," řekla a hledala pomoc u táty. Ten se ujal slova.

„ Bylo pět večer, když nám volal Adam, jestli nejsi u nás. Řekli jsme, že ne a zeptali se, jestli se něco děje. Řekl nám, že neví co se děje ale něco jo." Odmlčel se „Řekl, že jsi byla s Ester nakupovat ale z nákupů se vrátila jen Ester. Prý se po tobě ptala a to mu přišlo zvláštní."

„ Tak jsem zavolal tvým rodičů, protože mně napadlo že bys mohla být u nich." Vstoupil do toho Adam. Vůbec jsem si nevšimla, kdy tam přišel, ale chtěla jsem, aby pokračoval. „Tvoji rodiče řekly, že tam nejsi a zeptali se co se děje tak jsem jim to vysvětlil a chtěl jsem zavolat Ester, když v tom mi někdo volal. Byl to někdo od policie a řekl nám, ať přijdeme sem, do nemocnice. Nechápali jsme proč, ale šli jsme. Když jsme přišli museli jsme podepsat nějaký papír o mlčenlivosti..."

„Jaký papír? vkročila jsem mu do řeči.

„No bylo v něm...." začala máma, ale do pokoje vkročila sestřička s nějakým policistou. Nechápu proč sem jde policista, to nemají něco lepšího na práci než otravovat lidi se ztrátou paměti?

„Dobrý den, slečno Blacková," pozdravil mě a podal mi ruku „potřeboval bych s vámi mluvit..ehm..osamotě."

„Jo jasně" řekl táta a všichni tři odešli. Zůstala jsem tam jen s policistou a sestřičkou, která zůstala stát v rohu a sledovala nás.

„Jsem kapitán Rowen"

„To jsem někoho ve spánku zabila nebo proč za mnou posílají rovnou kapitána." Očividně mu to přišlo jako dobrý vtip, protože se začal smát na celé kolo. Když ale zjistil, že se nesměju tak přestal.

„Ne to určitě ne. Přišel jsem se jen zeptat na pár věcí."

„O co jde?"

„Ehm ... No ... Chci se zeptat, jestli si pamatujete, co se stalo."

„Něco jo ale moc toho nevím, bohužel."

„Budu rád když mi řeknete to co víte." Řekl a posadil se na židli vedle postele na které jsem seděla.

„No vím jen, že jsem šla s Ester nakupovat, bouchla jsem se do hlavy a upadla do bezvědomí. Kde je vůbec Ester?" zeptala jsem se a zneklidnila. Chtěla jsem si stoupnout, ale kapitán mě rukou zastavil.

„Klid, hlavně se uklidni" snažil se kapitán zachovat klid.

„Co se s ní stalo? Okamžitě mi řekněte kde je!" zakřičela jsem na něj. Nechápu proč, ale najednou jsem byla strašně naštvaná. Normálně bych pochopitelně na policistu nezařvala, ale teď šlo o Ester. Kdyby se jí něco stalo tak bych radši spáchala sebevraždu, než abych žila bez ní. S Ester se známe odmala, chodili jsme spolu na základku a naše zážitky jsou nezapomenutelný. Za nic bych je nevyměnila.

„Kristýno, nejdřív mi řekni, jestli si pamatuješ nějaké detaily." pokračoval klidným hlasem. Naštvalo mě, že mi nic nechce říct o Ester. Rozhodla jsem se ho k tomu donutit. Podívala jsem se na lékařský stoleček u sestry. Měla na něm všechno možné. Obvazy, nějaké lahvičky s podivnými tekutinami uvnitř, injekční stříkačky a taky nůžky, které se mi v tuto chvíli hodily nejvíce. Rychle jsem vstala z postele, udělalo se mi trochu špatně, ale nevšímala jsem si toho a rychle došla k lékařskému stolku, popadla nůžky a přiložila si je k ruce.

„Pokud mi neřeknete kde je tak se ode mě už nedozvíte ani slovo." řekla jsem rozhodně. Neřekla jsem to jen tak, ale byla bych schopná to opravdu udělat.

Vůbec jsem si neuvědomila, že za mnou stojí sestra. Sestra vzala stříkačku a nabrala do ní rychle nějakou tekutinu z lahvičky a píchla mi jí do paže. Než jsem si stihla uvědomit co se děje, jsem upadla do bezvědomí. Zase.