Francouzské makronky

9. Byla to všechno lež?

Věděla jsem, že se na něj zeptáš. Patří mezi nás, je součástí Francouzských makronek." Mrkla na mě. „Filipe?" zavolala a přišel můj zachránce. Kapitán. Do paměti se mi vryl svýma smaragdovýma očima, když jsem se do nich, ale podívala, tak byli oříškově hnědé. Tak tohle byla poslední kapka. Nejdřív se dozvím, že se mám stát součástí mafie, že mi lezou do snů a ještě si tam mění vzhled.

„Ahoj." Řekl mě jako by nic, usmál se a šel ke mně. Asi je zvyklý lhát. Samozřejmě, že je zvyklí lhát! Je to mafián!

„Nepřibližuj se ke mně! Lhal jsi mi!" Zařvala jsem na něj. Z očí se mi začaly drát slzy. Vodopády slz. Život se mi měnil před očima.

„Kristýno, já..." snažil se promluvit, ale já ho nenechala. Nechtěla jsem už nic slyšet.

„Jak víš, jak se jmenuju?!" křikla jsem na něj. V tu chvíli jsem si všimla pistole, která byla zasunutá pod křeslem. Nenapadlo mě nic lepšího než jí vzít a přiložit si jí k hlavě. Sára i Filip vypadali vystrašeně. Tohle nečekali. Já, ale chtěla odpovědi. „Odpověz!" Filip chtěl něco říct, ale Sára mu skočila do řeči.

„Já mu to řekla." Vypadala opravdu vyděšeně „Kristýno, neblbni. Nikdy jsem tě neviděla šťastnější než s ním..."

„Ale to všechno byla lež!"

„O citech jsem ti nelhal." Řekl se strachem v očích Filip. Trochu mě přesvědčili jeho oči. Byla v nich bezmoc, strach a láska. Pistoli jsem dala podél těla, ale stále jsem jí pevně držela. Nezastřelila bych se, jen jsem chtěla, aby mi řekli pravdu.

„Jak ti můžu věřit? Celou doby jsi mi lhal!" Slzy se mi valily z očí a já odhodila pistoli. Sára ji vzala a odešla. Snesla jsem se podél zdi k zemi a nepřestávala jsem brečet. „Já ti věřila. Miluju tě, chápeš?!" Smutek se ve mně změnil ve vztek. „Ty jsi asi zvyklý na to, že ti všechny holky padají k nohám co? Tak já ne!" Zvedla jsem se a šla ke dveřím. On šel za mnou. Šla jsem dolů po schodech a zamířila ke kuchyni. Byla jsem rozhodnutá se opít. Měla jsem toho dost.

FILIP

Šla do kuchyně a začala si nalívat nějakou neznámou alkoholickou tekutinu.

„Co je?" řekla. Mrzí mě, že je smutná, ale takhle jsem to musel udělat. Jinak to nešlo. Přišel k nám nějaký kluk. Vím kdo to je. Adam, Kristýnin přítel. Abych byl upřímný, je to blbec. Chlastá, kdy může a pak si už ani nepamatuje, s jakou spal. Dneska ale nevypadal opile.

„Co se stalo? Zeptal se Kristýny. Ta, ale měla u pusy kelímek s alkoholem, tak jsem odpověděl za ní.

„Do toho se nepleť!" chtěl jsem, aby odešel.

„A ty jsi jako kdo?" křikl na mě. Nechtěl jsem se s ním hádat. Naštěstí se do toho vložila Kristýna.

„Adame prosím. Uklidni se. Nic se nestalo."

„A kdo je tohle?" podíval se na mě.

„Filip."

„Co s ním máš?" zeptal se a Kristýna se podívala na mě. Oba nás tahle otázka překvapila.

„Nic" odpověděla po chvíli.

„Nic? Myslíš si, že jsem naivní? Viděl jsem, jak jste se na sebe podívali." Ušklíbl se „Podvádíš mě?"

„Adame jsi opilí!" křikla na něj. A ten jí vrazil facku, tak silně, že se svalila k zemi. „Tak to ne!" řekl jsem si a vrazil mu pěstí do nosu. Ten se mi ránu snažil oplatit, ale já jsem mu obrátil ruku a svalil ho na zem. Nějaká holka k němu přiběhla, pomohla mu vstát a vedla ho pryč z kuchyně.

„To si ještě vyřídíme!" zařval na mě při odchodu, ale já už se skláněl u Kristýny.

„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se jí a pomohl jsem jí do sedu. Místo odpovědi mě políbila. Bylo to mnohem lepší než ve hře. Cítil jsem, jak ze mě opadly všechny starosti, že všechno bude brzo v pořádku.

„Mrzí mě, že jsem ti lhal." Trochu se usmála, ale pak sklonila hlavu.

„Nemůžu být jednou z vás. Nedokážu lidem lhát, a už vůbec ne zabíjet. Vsadili jste na špatného člověka."

„Ale ty nemáš na výběr!" zařval jsem na ní a ona sebou cukla. Nechtěl jsem jí vyděsit, ale už vůbec jsem nechtěl vidět následky toho, kdyby to řekla Sáře. Nejspíš by jí zabila, ale nemohl bych jí to vyčítat. Takhle to u nás fungovalo.

„Proč nemám na výběr? Vždycky si člověk může vybrat." Snažila se mluvit pevným hlasem, ale já jsem poznal, že je vyděšená.

„Prostě to tak je, vysvětlím ti to později. Myslím, že dneska už toho bylo dost. Nechceš si už užít párty?" Nechtěl jsem jí dál děsit, až zpracuje tohle, řeknu jí víc.

„Dobře."

„Nepůjdeme najít Ester?" navrhl jsem.

„Jo to bychom mohli. Počkat... jak jí znáš?"

„No..." nestihnul jsem to doříct a ona mě přerušila.

„Nebo víš, co radši mi už nic neříkej." řekla s úsměvem.