Výměna

Pravda nezná nepřítele...

Skřeti v Mirkwoodu zažívali pravé peklo. Elfové byli jako utržení ze řetězu. Ta mírumilivná rasa náhle zdivočela a zabíjela skřety na potkání. Pavouci, skřeti a vše, co zaváňelo zlem bylo bez milosti zabíjeno...

Z pavouků se stal ohrožený druh, skřeti z Mirkwoodu uprchli a vyhýbali se tomu lesu pořádným obloukem...

Do této situace přijel čaroděj Gandalf. Lesní říše přerušila veškerý kontakt s okolním světem a pak odtamtud začali utíkat skřeti podesítkách. Víc jich už ani nebylo...

Strach, žal a zoufalství vládli ve hvozdu železnou rukou. Elfové se vydávali na celodenní výpravy, kde hledali králova syna...

Mithrandir na svém koni dojel až ke královskému paláci. Sloužících zde bylo skutečně pomálu.

" Copak tě sem přivádí v tyto smutné časy Mithrandire?" Zeptal se králův vrchní rádce Lórien.

" Náhodou jsem jel kolem... Smím vědět, co krále přimělo k takhle razantním krokům?" otázal se Gandalf opatrně. Znal Thranduila hodně dlouho a stejně dobře znal i Thranduilův názor na zbytečné zabíjení kohokoli a čehokoli... skutečně mu to začínalo vrtat hlavou...

***Thranduil***

Pevnost DolGuldur se nad ním tyčila v celé své odpornosti. Téměř všichni bojeschopní tu byli s ním. Ne proto, že by museli, či snad proto, že by jim to bylo nařízeno byli tu kvůli Legolasovi... Strach o něj krále trápil ve dne v noci. Král byl ochoten pro svého syna obětovat i svůj vlastní život.

Vojáci neohroženě stáli před pevností a málem ani nedýchali. Bylo to dlouho, co je král naposledy vytáhl do nějaké bitvy. Neměli mu to za zlé, zvláště proto, že Thranduil narozdíl od Orophera války a boje neměl nijak v oblibě a snažil se jim spíše vyhnout, než je jeen tak vyvolávat, ale ani poklidný způsob života v něm nedokázal zapřít skutečného bojovníka, jakým vždy byl.  Jen na bitevním poli se z toho mírumilovného krále stal neohrožený a ve své podstatě nesmrtelný bojovník. V poslední velké bitvě, ještě jako princ dokázal Thranduil něco neuvěřitelného.

Když se vše zdálo být ztraceno a král Oropher padl mrtev k zemi, objevil se na obloze drak.

Mnoho elfů z Imladris a Lóthlorienu bylo vážně zraněno a nedokázalo se včas zachránit. Elfové by byli vymřeli, kdyby princ Thranduil nevykouzlil štít okolo draka. Ohni vzdorný štít. Drak místo elfů upálil jen sám sebe. Naneštěstí se to neobešlo bez problémů.

Drakův poslední plamen spálil levou polovinu králova obličeje...

" Útok!" zavelel Thranduil. Vojáci vtrhli do pevnosti a zničili vše, co jim přišlo pod ruku. Těch pár skřetů, kteři tu ještě zůstali nestihli ani vytáhnout meč z pochvy...
" Našli jsme asi dvacet zajatců můj pane..." hlásil vrchní velitel královské gardy " váš syn mezi nimi není." dodal poté.

Ticho, které nastalo bylo neskutečně tíživé...
" Králi Thranduile, co tě přimnělo zakročit tak razantně, proti skřetům?" otázal se nově příchozí Gandalf šedý. V očích mu hrálo nadšení... kolik let se snažil Thranduila k podobnému kroku přesvědčit...
" Unesli mého syna..."
***Bradavice***
Na posteli v nevelkém pokoji ležel malý elfík.

Bál se a kdo by také ne?

Neznal svět ve kterém se ocitl. Nevěřil lidem, kteří ho 'zachránili', aby ho tu pak mohli zavřít...
Stulil se do klubíčka a vyčerpán výdejem svých magických sil i strachem usnul.
Z krásného snu ho vytrhly těžkopádné mužské kroky.
" Vstávej!" obořil se na něj ten muž hrubě. Aniž by na něj bral jakékoli ohledy tvrdě ho zvedl ze postele a v podstatě táhl někam pryč.
Šli poměrně dlouho zpustlým hradem, jaké Legolas znal jen z vyprávění...
Došli do velkého sálu, kde bylo pět plně obsazených stolů.
Snad se to Legolasovi jen zdálo, ale čtyři byli obsazeny lidskými dětmi, za tím pátým sedělo několik dospělých mužů a žen různého postavení. Tak soudil, alespoň podle jejich oblečení. Náhle se v místnosti zablesklo a Legolas pohlédl na strop. Místo stropu spatřil iluzi venkovního nebe. Moc dlouho se na nebe dívaat nemohl neboť ho zrzoun, který ho sem dovedl dost nehezky dotáhl na odporně vyhlížející stoličku a nasadil mu na hlavu velký klobouk, jaký nosívají čarodějové...

" Jak se jmenuješ?" zeptal se ten klobouk. To bylo divné, Legolas se lekl, protože nikdy předtím neslyšel klobouk mluvit.

" Legolas princ Temného hvozdu..." řekl v sindarštině. Evidentně mu moc nerozumněli. Leglolas se sám pro sebe usmál. Nemusí přeci vědět, že mluví i jejich řečí...

" Odkud pocházíš?" zkusil klobouk jinou otázku.

" Ze Středozemě..." zachichotal se Legolas. Možná to byli lidi, ale ještě by s nimi mohla být legrace. 

***Harry Potter***

Sledoval jak Ron přivedl toho chlapce, který mu zachránil život. Pravda nemusel být tak tvrdý, ale jeden dnes neví, komu může věřit. Ten chlapec mluvil zvláštním jazykem. Stejně měl Harry pocit, že si z nich dělá jen dobrý den. Tohle tušení se mu potvrdilo, když se trochu zachichotal.

Podíval se mu do jasně modrých očí. Přímo zářily. Něco tu nesedělo. Měl by teď mít strach, ne se smát. Klobouk svou snahu zjistit od něj něco vzdal. Chlapec sice nelhal, ale muvil v jiném jazyce. Jazyce, kterému tu nikdo nerozumněl.

Harry si raději pozorněji toho chlapce prohlédl. Jeho krásné modré oči měli barvu mělčiny na moři. Ušlechtilé rysy zdobili jeho tvář, téměř, jako drahý šperk. Přestože mu nemohlo být více než osm let vyzařovala z něj moudrost.

Měl dlouhé vlasy stejné barvy, jakou má Malfoy, něco mezi platinovou a zlatou.

Harry se podíval ke zmijozelskému stolu, ale Malfoye nikde neviděl. Moc se mu nedivil. Taky se mu nechtělo sledovat výslech malého chlapce...

Chtěl se zvednout a odejít, když se jeho pohled střetl s tím chlapce.

Harry chtěl tom chlapci dát jakkoli najevo, že on za to nemůže, že tu není kvůli němu, ale nemohl. Ty modré oči ho přímo uhranuly. Chlapec zvedl bradu, jako důzak povýšenosti, ale jeho oči ho zradili. Zrcadlil se v nich smutek ze zrady, neprolité slzy bývalé důvěry. Harry v tom pohledu viděl jen smutek. Nikde nebylo obvinění, ani vztek, jen smutek.

Nevydržel ten pohled. Nedokázal se dívat do těch modrých očí, které narozdíl od něj mluvily jen pravdu...

jestli se líbilo, prosím o komentáře a hvězdičky :D