Výměna

Pouze jeden...

***Legolas***

Chtěl cítit, opovržení, vztek, nenávist, cokoli krom toho ohromného smutku, který ho celého zaplavil. Chtěl, ale nemohl. Něco mu v tom bránilo.

Lidé ho zklamali, ten kluk tady seděl a jen tak přihlížel výslechu, kterému byl celou dobu podrobován, ani nemrkl. Nepokusil se ani zatvářit omluvně... a legolas se nedovedl ani naštvat.

Skara bylo mu skoro sto! No dobře jen 87, ale stále to bylo dost dlouho na to, aby se uměl naštvat. Zadíval se na podlahu. Chtěl pryč, domů, za tátou. Ne být v tomhle divném světě sám...

Nevěděl, co by měl dělat. Jedna jeho část to považovala za skvělé dobrodružství, zatímco ta druhá spíše za noční můru ze které se chce co nejdříve probudit. 

"Lassi!" uslyšel svého otce. Nikde ho neviděl, byl si zcela jist, že ho slyšel... " Tatí!" vyskočil ze stoličky. Zoufale se rozhlížel kolem sebe a hledal svého tátu...

Bylo mu fuk, že se na nej divne koukají. Nezáležel mu na jejich názoru.

Rozeběhl se jak nejrychleji uměl...

***Draco***

Opravdu jsem nemohl jen tak sedět a sledovat výslech malého chlapce. Potter a jeho mudlomilští přátelé si mohli podat ruku s pánem zla. Nebo ještě líp můžou se jít vycpat.

Nikdo z nich evidentně nechápe, že ten chlapec zachránil Potterovi život bez mrknutí oka. Navíc aniž by to věděl, tak riskoval ten svůj a dostal Pottera do bezpečí.

Tak proč ho sakra chtějí vůbec vyslýchat, co může osmiletý chlapec znát za tajemství?!!

Snad jen úkryt sladkostí...

Nechápal jsem to. Na jednu stranu Potter básní o tom, jak moc miluje děti a jak by jich chtěl mít hodně a pak předhodí malého chlapce k výslechu?!

Klobouk si zcela jistě nebude brát servítky... Vykecá všem, každé chlapcovo tajemství. Zostudí ho.

Vstal jsem rozhodnut s tím něco udělat, zarazit je!

Ani jsem nestačil dojít k Velké síni, když se mi ten chlapec vrhl do náruče.

Stále opakoval, že tu není...

Nechápal jsem koho myslí a zeptal se ho kdo?

K mému překvapení mi odpověděl "Táta..." načež mě objal pevněji. Jediné co jsem v tu chvíli mohl udělat, bylo hladit ho po vlasech...
Všiml jsem si, že mu po tvářích stékají stříbřité slzy. Promerlina, co mu udělali?!!
" Neboj se... už jsi v bezpečí, nikdo ti už neublíži..." zkusil jsem ho utěšit.
" O to nejde... oni mi nic neudělali" zavrtěl záporně hlavou.
Bylo zcela jasné, že se pokouší uklidnit. Opatrně jsem se od něj odtáhl a snažil se z jeho tváře vypozorovat, co se tedy děje... Byl jsem dokonale zmaten.
" Co se teda stalo?"  zkusil jsem se zeptat jemně. Chlapec se viditelně zarazil, bylo vidět, že uvažuje kolik mi toho může říct. Už to vypadalo nadějně, když se zpoza rohu vynořil uřícený Weasley.
Jeho tvář konkurovala svou barvou jeho vlasům. Chlapec přede mnou kousek ustoupil, téměř, jako kdyby se Weasleyoho bál.
Weasley mě probodl zabijáckým pohledem, který jsem mu bez zaváhání oplatil. To už nás doběhli i Grangerová s Potterem se zbytek studentů v bradavicích. Zmijozelští se mi beze slova postavili po boku. Chvíli bylo napjaté ticho.
Jen jsme se s Weaslym probodávali pohledy.
" Maloyi..." ozval se hlas našeho svatouška Pottera. Ani nevím, co to do mě vjelo. Dal jsem se na stranu těhle dobráků! Nejednou jsem se ptal sám sebe, proč? 

Trochu jsem znejistěl. Pokud bych teď neustoupil, mohlo by to znamenat fiasko nejen ro mě, ale také pro všechny Zmijozeli, kteří mi nyní stáli po boku. Zatímco můj mozek pracoval na plné obrátky snažil jsem se vymyslet, jak bych mohl z téhle nepříjemné situace vybruslit aniž by to poškodilo některý z mých zájmů. Stisk malé ruky mě vrátil zpět do reálného světa. Ten chlapec nikdy nikomu nic neudělal. Až na jeho douhé vlasy vypadá naprosto normálně a neškodně. Dokonce zachránil Potterovi život. Ne! Já jim ho nenechám napospas...