Výměna

Svět, který nikdy nechci spatřit...

Zdravím vás po nekonečně dlouhé době! :D Vím, že jsem příšerná a vůbec nepřidávám... na mé ospravedlnění, chodím do školy a ještě jsem závislá na čtení povídek... Mám toho moc :D ale i tak vám musím velice moc poděkovat za komentáře i hvězdičky :D Tento díl se jmenuje Svět, který nikdy nechci spatřit, proč? Protože se konečně něco stane! :D vím, že bych neměla spoilerovat, ale já si prostě nemůžu pomoct. :D No pokusím se dosáhnout alespoň 1000 slov, aby to byla delší kapitolka, ale nic neslibuju a teď, když jsem vykecala si užijte povídku...

Na chyby pls nehleďte... :D

Od dobytí skřetí pevnosti a zachránění několika elfů a jednoho čaroděje začal král Thranduil blednout. V podstatě nevycházel ze své ložnice, málo jedl, téměř nespal a propadal těm nejhorším myšlenkám. V jeho království se zuby nehty snažilo udržet nad vodou, ale bez krále to nešlo tak snadno. I přes snahu radních a králova vrchního rádce to bylo o hodně těžké.

Situace se stala kritickou ve chvíli, kdy se trpaslíci rozhodli pro obnovení několika důležitých smluv. král byl naprosto neschopný normálního rozhovoru, natož ještě nějakého jednání s trapsalíky. 

" Koukám, že jsi se moc nezměnil." ozval se hlas vedle Thranduila. Ten se zmateně rozhlédl kolem sebe. Znal to místo. Ne, nebyl v lese, ale v parku. Navíc vypadal i jinak. Měl krátké oříškově hnědé vlasy a oblečený v kalhotách a tričku s potiskem. Vedle něj seděla ONA.

Její světlé vlasy ji sahaly sotva k ramenům. Měla na sobě také kalhoty a tričko. Stejné, jako měla, když se poznali. Seděli spolu na dece v cetral parku v New Yourku. Nezal význam těch slov, alespoň ne tehdy. Na jedien den si vyměnil tělo s tímhle chlapcem. Na jeden jediný den. Za ten den poznal jiný svět. Poznal zemi, Ameriku, New york.

" Já tě chápu..." pousmála se na něj.- Pamatuješ, když jsi sem přišel poprvé? Nejprve jsem si myslela, že je to jen špatný vtip. Byl jsi jako vystřižený z nějakého románu. Galantní princ přenesený do dnešní doby. Moc jsem ti nevěřila, ale když jsi mi vyprávěl o svém světě pochopila jsem, že sis tohle nemohl vymyslet."

" Proč mi tohle říkáš?" nechápal stále Thranduil, opakovala mu slova, která mu řekla těsně před jeho odchodem. Bylo to po jejich prvním a posledním společném políbení.

" Protože ti něco dlužím. Díky tobě jsem dokázala plnit svůj sen... myslím, že moje pomoc by ti mohla být vhod. Řeknu ti tajemství. Tvůj syn je ve světě, který se schovává tomu mému přímo na očích. Nemohu ti sdělit, víc, protože to sama nevím..."

Thranduil zalapal po dechu. Celou dobu hledal špatně...

" Proto jsem ho slyšel jen já!" 

" Přesně tak... nepředpokládám, že by ses svým výletem nějak zvlášť chlubil..." Thranduil jen zavrtěl hlavou." Druhá strana taky někoho ztratila. Starého muže... čaroděje. Najdeš-li  ho řekne ti víc, než já. A usměj se taky někdy ty morousi..." strčila do něj se zářivým úsměvem.

Thranduil zmateně otevřel oči. V jeho ložnici panovalo zvláštní přítmí. Opravdu jsem se tak změnil? Ptal se sám sebe. Bylo na čase začít jednat! Přestat se válet! Vždyť musí zachránit Legolase, to v posteli nedokáže.

O několik minut později se král Thranduil vydal do trůního sálu. Potřeboval si zajistit čas a to nejde moc dobře, když je království téměř v rozkladu.

Radní v trůním sále mohli jen zírat. Chování jejich krále je nestačilo udivovat.

" Na ošetřovně by se měl vyskytovat starý muž... Bude vypadat jako člověk. Přiveďte ho sem." nařídil král strážím hned po té, co rozdal rozkazy radním. V tu chvíli se v trůním sále nacházel jen on, tři strážní a jeho rádce. Lórien.

" Pane, jste si tím jist?" zeptal se ho pro ujištění Lórien, který se zařekl, že ho už nic nepřekvapí.

" Proč bych neměl?" zeptal se král s veselou jiskrou v očích. Nesmál se, ale jeho oči vyzařovali radost a naději.

" No ten muž... mluví o zvláštních věcech. Chová se zvláštně a stále hledá divné dřívko, kterému říká hůlka." promluvil opatrně Lórien. Rozhodně nechtěl krále rozhněvat, ale tohle by přeci jen měl vědět.

" Dle našeho mínění se chová zvláštně..." víc král neřekl, protože strážný přivedl toho muže. Vypadal opravdu staře a strhaně. Bylo vidět, že péče elfů mu rozhodně prospívá. Nebylo tomu zas tak dlouho, co byl osvobozen z toho místa hrůzy a už nebylo tak snadné mu spočítat žebra.

" králi..." kývl Thranduilovi napozdrav " byl bych před vámi poklekl, obávám se však, že mé staré tělo mi to nedovolí." promluvil starý muž polidně a s rozvahou. Zřejmě měl pocit, že je zde nejstarší a také dle toho mluvil. Ovšem hádat věk elfům je dost složité. Jejich tvář i tělo vypadají mladě, přestože jim je přes třitisíce let.

Král se pobaveně ušklíbl. Tuhle hru mohl hrát.

" Doneslo se mi, že se k mým poddaným nechováte s patřičnou úctou..." nechal větu nedokončenou a klidně pokračoval " máte mi k tomu co říct?" Muž před ním ignoroval ostatní v místnosti a zaměřil se na krále, přestože seděl na trůně, který byl mnohem výše než nyní stál. Měl výhodu věku, alespoň si to myslel. A žádný mladík, ať už to je král nebo ne, nebude se chovat takhle arogantně.!

" Je dost možné, že to bude tím, že mě neposlouchají." v tu chvíli se Brumbál cítil neohroženě. To mu to natřel! 

" Musím vás upozornit, že podobné chování vám tady nebudu trpět. Nevím, jestli vám to váš vladař trpí, ale mohu vás ujistit, že tady jste pouze na návštěvě a bylo by vhodné se dle toho i chovat." Tak tohle nečekal.Chce si zahrávat? Tak budiž...

" Možná to bude tím, že v mé domovině je vladař volen lidem." Na to se jen Thranduil usmál. Díky Amandě znal demokracii. Jinak by na něj asi chvíli zíral. V danou chvíli mu to docvaklo.

" Přeskočme tyto formality a přejděme rovnou k problému. Dle mého názoru a toho, co jste mi sám řekl jste se s mým synem prohodili. Nepředpokládám, že by tohle byl váš záměr, ale nepochopil jste podstatu portálů. Takže přestaňtě plýtvat mým časem!" posledí slova říkal skutečně děsivě. Lórien svého krále nepoznával... Stráže se raději vytratili strážit dveře z druhé strany, aby se hněv jejich vladaře nepřenesl náhodou i na ně. Brumbál s sebou cukl. Rozhodně nechtěl říct pravdu. Rozhodně se nechystal vykecat tomuhle mladíčkovi, že se jen chtěl vypařit. Už ho přestalo bavit válčit Tomem. Ne, tady si chtěl sehnat armádu a pak vytáhnout na Toma a jednou provždy ho porazit. Háček se objevil ve chvíli, kdy Brumbál potkal skřety. Ty potvory vůbec nespolupracovali...

takže lididčky, rozhodla jsem se být zlá a ukončit to iuž teď vaše komentíky mě veliiiice potěšili, stejně jako hvězdičky :D ale budu ještě horší, protože dokud tu nebude alespoň pět hvězdiček, tak nehnu ani prstem... Vím, že jsem zlá, ale když nwm, jestli se ta povídka líbí, tak mi to moc od ruky taky nejde... :( chci to psát a sama se na to psaní těšit... snad mě chápete :) No nic zlatíčka, po vzoru několika autorů zde na wattpadu jsem se rozhodla, že odpovím na případné otázky, ať už na některou z postav, či na mě jako autorku :D takže se nebojte a piště svoje případné dotazy( Buď do kometářů, nebo soukromou poštou, to je mi celkem fuk :D )

těším se na vás u případného dalšího dílu...