Znova se shledáváme, pane králi//vkook

*9*

Po vánočních svátcích začalo být vše pochmurné. Králův zdravotní stav se zhoršoval a tím nám služebným přibývalo stále více a více práce. Taehyunga jsem občas vídal na chodbách zámku. Ani jednou se na mne však nepodíval. V jeho očích nebyl žádný náznak náklonnosti vůči mé maličkosti a já začal mít obavy.

Po nocích místo spaní polemizuji nad tím, co se mezi námi stalo. Co když jsem ho odradil a už se mu nelíbím? Avšak druhou otázkou taky je, jestli jsem se mu vůbec někdy líbil a on mě pouze nevyužil, aby nemusel tančit s Yoongim a potom to zamaskoval nějakou hloupou pusou.
~
Dnes se opravdu necítím dobře, hlavně tedy psychicky. Celý den jsem měl plné ruce práce, takže mi ani nezbyl čas na nějaké přemýšlení. Teď už je ale opět noc a mě nenapadá nic lepšího, než zajít do zámecké zahrady, abych si protřídil myšlenky a nadýchal se čerstvého vzduchu.

Venku byla úplná tma, ale já se vůbec nebál. Cestu jsem poznal jednoduše a posadil se do altánku, ve kterém jsem asi před týdnem dostal svůj první polibek. Moje hlava byla plná vzpomínek na ty krásné chvilky s ním. Naše první setkání, přespávání v jeho pokoji, tanec před zraky celého sálu...
Bylo toho na mě moc. Neposedná slza začala stékat po mé tváři a za ní hned další. A tak jsem propukl v tichý, ale bolestný pláč.

Oči jsem měl zalepené slzami, ale i přesto jsem rozpoznal postavu, která se ke mě blížila. Sedl si vedle mě, neřekl ani slůvko a bez rozmyšlení mne pevně objal bez toho, aniž by znal důvod mého trápení. Já se mu zabořil do hrudi a poslouchal jeho hlasitě bijící srdce. Ten zvuk byl tak uklidňující, že mi pomohl přestat s pláčem. Od Taehyunga jsem se tedy odtáhl.

,,Promiň." zamumlal jsem a sklopil pohled, bylo mi teď docela trapně.
,,Za co ty se mi omlouváš? To spíše já bych se měl omlouvat. Není to tak lehké, jak jsem si myslel Jungkooku. Matka mi hned po bálu dala dost jasně najevo, že se k tobě nemám už nikdy ani přiblížit. Zezačátku jsem to zvládal ale...nemohu takhle dál žít." řekl černovlásek a jeho oči se zalily slzami.

,,Taehyungu drž se ode mne dál, prosím. Yoongi je tvůj nastávající a na tom nic nezměníš." řekl jsem poměrně bezcitně, ale kamennou tvář jsem neudržel, slzy se z mých očí ronily jako kapky silného deště.
,,Ne, Jungkooku, takhle to nebude. Ani Yoongi si mě nechce vzít. Pokud se jemu podaří přemluvit jeho rodiče, aby se za něj postavili u mé matky, náš sňatek by mohl být zrušen. Moji rodiče mají přece jenom z královské rodiny Kimů docela respekt."
,,Ale nemáme tu jistotu. Nemáme tu jistotu, že tohle všechno vyjde. Nemůžu si tě vzít, to prostě nejde." řekl jsem a opět propukl v obrovký pláč.

Taehyung mě začal hladit po vlasech a já stále vzlykal.
,,Chci si vzít toho, koho miluji." řekl Taehyung rozhodnutě a já se mu podíval do očí. Mé srdce zběsile bilo a dech se zrychloval. I přes všechnu tu nervozitu, kterou jsou cítil jsem se nakonec odhodlal říct ty dvě osudová slova.
,,Miluji tě.." vyslovil jsem tichým hláskem a jeho oči se rozzářily.

Na má slova mi odpověděl vášnivým polibkem. Přitáhl si mě blíž a naše jazyky se proplétaly v nekonečném tanci. Následně mi začal klást polibky i na krk a já se cítil tak skvěle. Tak skvěle, jako nikdy dřív.
~
Zazněla ta slova krásná,
náhodou a zčistajasna,
dva osudy propleteny,
navždy láskou zpečetěny.

Tebou plné psyché moje,
navždy mé je srdce tvoje,
vlastním ho a nevydám,
to vám princi povídám.