Idit

17.

Polštářky jejích prstů se dotýkaly hladce obroušeného dřeva. Cítila, jak v hůlce proudí energie, kterou bohužel neumí využít. Myšlenkami se vrátila do dne, kdy hůlku vybírala v krámku. Ta hůlka ji přitahovala, sama si ji vybrala. Tak proč teď nespolupracuje. Trápí jí to, v noci kvůli tomu špatně spí. Má pochybnosti. Pochybnosti o sobě. Co, když došlo k omylu. Co, když žádná čarodějka není, a je prostě jen ta divná Idit, kterou byla vždycky. Bolelo ji z toho srdce, protože i za těch pár dní, které strávila v kouzelnickém světě, si to tu opravdu zamilovala. V hlavě jí začala znít melodie písně, kterou jako malá milovala. Dlouho si na tuto píseň nevzpomněla. Ale slova se jí začala vybavovat okamžitě. Začala si tiše pobrukovat: „Stará vrba ochrání tě, neboj se, ta nezraní tě. Jako voják chrání hrad. Navždy tu už bude stát." Vzpomínala si na další a další slova, teď už zpívala docela nahlas: „Černý bez tam na kopci, vždy ti bude k pomoci. Jezero jak zrcadlo, tajemství v něm zapadlo. Les temný jak černá noc, ukryta v něm velká moc. Jaká síla vede nás? Kam se poděl všechen čas? Dlouhá nit je osudu. Víc ti říkat nebudu." Dívka si ani nepamatuje, kde se tu píseň naučila. Prostě ji vždycky tak nějak znala. Připadala jí moc hezká, protože byla opředena jakýmsi tajemstvím. V dětském domově si ji v duchu zpívala před spaním. V tu chvíli její fantazie pracovala naplno. Představovala si zkroucenou vrbu, černé jezero, ve kterém se odráží hvězdy a les, ve kterém se ukrývají víly a jiní různí tvorové.

Zhluboka se nadechla a zadívala se na jezero. Bylo klidné. Hejna ptáků, kteří nad ním látaly se na hladině odrážely stejně jako v zrcadle. O kousek dál zašuměl les, když z něj vyběhlo pár laní. Byly krásné, a tak vznešené. Pomyslela si idit. V dálce si všimla vrby Mlátičky, která se zrovna zatřásla a shodila i to poslední listí, které na ní zbylo. Momentíček. Idit se na chvíli zarazila. Po zádech ji přejelo mrazení. Pohledem se vrátila k jezeru. „Jezero jak zrcadlo, tajemství v něm zapadlo." Odříkávala pomalu. „Les temný jak černá noc, ukryta v něm velká moc. Stará vrba ochrání tě," zrakem přejela k vrbě, „neboj se, ta nezraní tě. Jako voják chrání hrad." Ne, to určitě nic neznamená. Jen zvláštní náhoda. Hledá v dětské písničce skryté významy, která tam nejsou. A navíc, černý bez tu kolem nikde nevidí. Trvalo ji jen pár sekund, než si to uvědomila. Rychle zvedla hlavu. Větvičky, které vyrůstaly z kmene černého bezu byly obsypané malými bílými květy. To musí být nějaké úžasné kouzlo, napadlo Idit, teď na podzim bez přece nekvete. Utrhla jeden trs květů. V nose ji zašimrala opojná sladká vůně. Bez je velice užitečná a léčivá bylina. Mohla by pár květů natrhat pro Pomonu do hodin bylinkářství, a možná i Severusovi na lektvary by se mohl hodit. Už natahovala ruku, že utrhne další trs, když v tom ji něco zastavilo. Tichý hlásek, který k ní promlouval odnikud. „To nedělej." Ozvalo se tiše. Dívka tedy ruku odtáhla a položila si ji do klína. „Hezkou píseň si zpívala, dlouho už jsem ji neslyšela." Tahle věta Idit překvapila. „Ty tu písničku znáš? Odkud? Kde si ji slyšela?" Zajímala se dívka. Uslyšela tichý zvonivý smích, zněl jako rolničky. „Samozřejmě, že ji znám. Často ji tady zpíval, i s tou malou holkou." Řekl hlásek. „Kdo, kdo ji zpíval?" Ptala se napjatě Idit. Ale nikdo neodpověděl. Po pár minutách se hlásek ozval znovu. „Neposlouchá tě, viď?...........ta hůlka." Idit se podívala na hůlku a povzdychla si. „A já vím proč tě neposlouchá." „Vážně?" Zeptala se dosti nevěřícně Idit. „Jistě, mohla bych ti pomoci, ale něco za to budu chtít." Řekl pisklavě hlásek. Idit chvíli mlčela, přemýšlela: „Dobře, a co teda chceš?" Napjatě čekala na odpověď. „Musíš mi dát tu lesklou věc, kterou máš na kabátě." Idit sklonila hlavu, aby se podívala, co lesklého má na kabátě. Uviděla malou stříbrnou brož ve tvaru rybičky. Byla to moc krásná brož, ale obejde se bez ní. Opatrně ji tedy odepnula a položila si ji do dlaně. „Tady ji máš." Pronesla opatrně a čekala co se bude dít. Za pár okamžiků ucítila jemné šimrání. Podívala se do dlaně. Propáníčka, nemohla uvěřit svým očím.