Idit

11.

Idit měla pokoj sama pro sebe. Místnost osvětloval malý krb, ve kterém ještě plál oheň. V rohu bylo postaveno hořčicově žluté křeslo. Mahagonová postel s nebesy stála uprostřed místnosti. Dále zde bylo několik poliček a jedna skříň. Celý pokoj byl dekorován do černo-žlutých barev. Idit to přišlo jako velice útulné místo. Ve zdi bylo překvapivě malé okno, i když se pokoj nacházel skoro v podzemí, a bylo z něho vidět na jezero a kousek lesa. Vedle postele na dívku už čekalo zavazadlo a v krabičce schoulený Rafael. Opatrně ho vyndala a položila ho na postel. Prstem ho jemně pohladila po hlavičce. Z domu pro něj měla schovaných pár salátových listů, které už teď byly zvadlé, ale želvákovi stejně přišly k chuti. Chvilku si se svým starým kamarádem hrála a pak si vzpomněla na dopis, který ji Brumbál předal. Přešla tedy ke krbu a usadila se do křesla, aby na čtení lépe viděla. Nejistě otevřela obálku a s tichým zašustěním rozevřela dopis a dala se do čtení: Drahá Idit, zdá se, že nastal čas loučení. Bude se mi po tobě stýskat, jistě už nenajdu žádnou lepší pomocnici, než jsi byla ty. Avšak plně chápu, proč si tě Albus odvedl, jen jsem doufala, že to nebude tak brzy. Nicméně ti děkuji za veškerou pomoc, a přeji ti, abys v Bradavicích strávila stejně krásná léta jako já. Možná ti život na tvé cestě připraví několik překážek, ale ty jistě všechny překonáš a nevzdáš se. „Inter vepres rosae nascuntur."-Mezi trním se rodí růže, stejně tak si se zrodila i ty. Věřím a doufám, že vždy zachováš čistou mysl a dokážeš rozluštit tajemství, které nosíš tak hluboko ve svém srdci.

Upřímně Tvá Dorothea Norwicková

PS. Nezapomeň mě brzy navštívit.

Idit dočetla dopis, který ji vážně potěšil, ale zároveň jí nasadil brouka do hlavy. Znamená to, že stařenka ví o kouzelném světě, a dokonce ví i o Iditiních schopnostech? Proč jí to neřekla už dřív? A o jakém tajemství v srdci to mluvila? Idit tu noc uléhala ke spánku zmatená, ale zároveň odhodlaná všechna tajemství rozluštit.

Ráno ji probudilo zaklepání na dveře. Vstala tedy z postele oblékla si župan, a pomalu se ještě celá rozespalá došourala ke dveřím. Stál za nimi kudrnatý chlapec. „Dobré ráno já jsem Marley, jeden z prefektů mrzimorské koleje, posílá mě profesorka McGonagallová, abych ti vyřídil, že za hodinu tě očekává na nádvoří před hlavním vchodem." Idit chlapci poděkovala za doručení zprávy a šla se rychle převléknout. Přemýšlela, co za oblečení by se tak nejlépe hodilo na nákupní den do Příčné ulice. Rozhodla se pro bílou košili s volánkem u krku a pro černý kostýmek, na kterém byly vyšité stříbrnou nití malé rybičky. Připadalo jí to jako skvělý outfit. Vlasy si sepla do drdolu stejně jako předchozí večer. Vyšla z pokoje a chvíli jí trvalo, než se v prostoru zorientovala. Prošla mrzimorskou společenskou místností a vyšla ven přímo u kuchyně. Tak teď se ještě dostat do Velké síně na snídani. Ušla pár metrů dlouhou chodbou, když do ní z postranní uličky najednou někdo vrazil. „AU!" zaznělo dvojhlasně. Když se Idit rozkoukala uviděla, kdo ji to vlastně srazil. Malá blondýnka se zvláštními brýlemi na očích. „Ach, ahoj Lenko," usmála se na známou dívku Idit. „Ahoj, promiň, že jsem do tebe vrazila, nechala jsem se trochu unést," omlouvala se Lenka. „To nevadí, právě se chystám na snídani, kam máš namířeno ty?" zeptala se přátelsky Idit. „Já vlastně nikam namířeno nemám, jen tu hledám škrkny, a sleduju strachopudy. Je vlastně docela zajímavé, že se kolem tebe vůbec nevyskytují." Idit nerozuměla polovině toho, co jí Lenka řekla. Ale zapředly spolu zábavný rozhovor a Lenka jí po cestě na snídani všechno vysvětlila. Taky se jí přiznala, že puding, který pro ni měla schovaný, večer v pokoji snědla, protože na něj měla obrovskou chuť. Idit ji dlouho ujišťovala, že to vůbec nevadí, a že si obstará jiný. Po příchodu do Velké síně se nové přítelkyně museli, ač nerady, rozdělit. Lenka si šla sednout k havraspárskému stolu a Idit se posadila za prefekty ke stolu mrzimorských. Do schůzky s profesorkou McGonagallovou jí zbývalo necelých patnáct minut. To se stihne ještě nasnídat, pomyslela si. Vzala si tedy toust, namazala si ho jahodovým jamem a zapíjela kakaem, které bylo nalito do malého porcelánového hrnečku. Po tomhle malém občerstvení se vydala na nádvoří, kde na ni již čekala profesorka. „Dobré ráno, jsem ráda, že jdete včas," řekla Minerva s mírným úsměvem na tváři. Idit ji uctivě pozdravila a mohly vyrazit na cestu. Podle toho co jí její doprovod sdělil Idit pochopila, že jdou do Prasinek odkud se přemístí do Příčné ulice. Dívka tomu moc nerozuměla, ale už teď věděla, že to bude zajímavé. Tyto dvě společnice kráčely po štěrkové cestě a jejich šaty jemně šustily ve větru. Idit si nemohla pomoct a znovu začala obdivovat krásnou přírodu, která se jí naskýtala všude kolem. Přešly po kamenném mostku a před sebou už viděly vesnici složenou z různě stavěných domků. Vešly do jednoho z nich, vypadalo to tam jako v hostinci. Profesorka se chvíli bavila s nějakou ženou, která je i s Idit odvedla do prázdné místnosti. Byla malá a úplně prázdná, tedy kromě krbu, který stál naproti dveřím. Žena odešla a nechala tam Idit s profesorkou samotné. Minerva se pustila do vysvětlování: „Tímto krbem se dostaneme do Příčné ulice. Je napojen na letaxovou síť, to znamená, že se díky těmto krbům můžou kouzelníci přemisťovat na různá místa. Postup je následovný. Z této misky si nabereš hrst prášku a postavíš se do krbu, až budeš připravená prášek hodíš pod sebe a řekneš místo, kam chceš, aby tě krb přenesl. V našem případě zahodíš prášek a řekneš velmi zřetelně Příčná ulice." Idit odvětila, že rozumí. Minerva ji postrčila ke krbu a podala ji misku s prachem. Idit se tak nějak uvelebila v krbu, roztřesenýma rukama nabrala hrst prášku. Pár sekund se ještě rozmýšlela a potom z niče ho nic hodila prach na zem a zakřičela: „PŘÍČNÁ ULICE." Minervu to naprosto polekalo, nečekala, že z takové drobné dívky vyleze, tak hlasitý zvuk. Mezitím se Idit zmítala uprostřed ničeho, jen jí to kolem uší svištělo. Vyplivlo ji to na okraji nějaké ulice.