Idit

5.

Tři kamarádi po sobě začali nenápadně pokukovat, ani jeden se neodvažoval začít rozhovor. Po pár minutách se tedy slova ujal Harry: „Takže Idit, to je docela zvláštní jméno, určitě za ním bude něco víc, že?" Dívka se trochu usmála: „Ano souhlasím, většině lidí přijde zvláštní, ale já o něm vlastně nikdy moc nepřemýšlela." Hermiona se přidala do rozhovoru: „Jistě to není anglické jméno, musí mít původ v jiném jazyce..." Zatvářila se zamyšleně, nenapadalo ji, odkud by toto podivné jméno mohlo pocházet. „Myslím,že se k tobě to jméno dobře hodí." Přihodil Ron do rozhovoru tuto poznámku: „Je takový záhadný a trochu divný, jako ty." Po tomto výroku na zrzka hodily všichni překvapené pohledy. V tu chvíli mu došlo, co právě řekl, a rychle dodal: „A je moc krásný, samozřejmě." Harry a Hermiona napjatě seděli a čekali co se bude dít dál. Idit se najednou dala do smíchu: „Myslím, že máš pravdu, asi jsem trochu divná." Tohle prohlášení uvolnilo napjatou atmosféru a Hermiona se znovu chopila příležitosti dostat z Idit něco víc: „Takže tvoji rodiče ti tohle jméno dali prostě jen tak? Ukázali prstem do slovníku a nechali to náhodě?" Idit se chvíli rozmýšlela,jak na tuto otázku vlastně odpoví, pak řekla: „No to bych tak ráda věděla,nikdy jsem neměla možnost se jich zeptat...nikdy jsem je nepoznala." U stolu opět nastalo napjaté ticho. Harry si odkašlal: „No to jsme na tom docela podobně, já své rodiče osobně taky nikdy nepotkal. Zemřeli, když jsem byl ještě mimino."„To je mi moc líto." Řekla s jistým pochopením Idit. Z tohoto poněkud citlivého rozhovoru je vyrušil hlas číšníka: „Dáte si něco?" Hermiona bez mrknutí oka, a bez čekání na názor ostatních objednala čtyři máslové ležáky.„Kde jsme to byly, takže nemáš rodiče, to mě opravdu mrzí," a v jejím pohledu bylo vidět, že to myslí opravdu upřímně. „A co nějací další příbuzní?"Napadlo Harryho. Idit zakroutila hlavou: „Bohužel, žádní, o kterých bych věděla. Vyrůstala jsem v dětském domově a tam mě nikdo nikdy nekontaktoval." „Aha a ty dětské domovy, jak dlouho tam můžeš bydlet? Do osmnácti?"zajímal se Harry. „No, dokud nepřestaneš studovat, nebo si nenajdeš práci a budeš schopný se o sebe postarat," odpověděla Idit co nejsrozumitelněji. „A jak si na tom ty? Plánuješ už odchod z domova?" zeptala se Hermiona v domnění,že dívka stále ještě žije v dětském domově. Idit bez rozpaků odpověděla: „Já žiju v domku na okraji Londýna, z domova jsem odešla, když jsem dokončila vysokou. Tomi bylo dvacet tři." Když dořekla tuto větu všichni přísedící na ni překvapeně pohlédli. Hermioně dokonce zaskočil lok máslového ležáku, který chtěla právě spolknout. „Dva-Dvacet, TŘI?" vykašlala ze sebe chraptivým hlasem. Z Harryho opadlo prvotní překvapení a zeptal se: „Když si dokončila vysokou říkáš? A to bylo kdy?" Idit, která zrovna poplácávala Hermionu po zádech, aby konečně přestala kašlat, odpověděla: „Už to budou dva roky, docela se mi po škole stýská, hlavně po té obrovské knihovně." Slovo knihovna upoutalo Hermioninu pozornost a jako zázrakem se přestala dusit. Harry postřehl její dychtivý výraz, a tak ji radši v mluvení předběhl: „Dva roky. Takže to znamená, že ti je dvacet pět?"Idit jen přikývla hlavou. „Tomu nevěřím, vypadáš stejně stará jako my. Ale možná, že mudlové stárnou rychlejc." Řekl Ron, kterého rozhovor zrovna moc nebavil. Raději by si zahrál famfrpál, nebo by se šel projít do Příčné ulice.Avšak po vyřčení slova mudla, na něj jeho dva kamarádi vrhly varovné, možná že i vražedné pohledy. Oba doufali, že jejich nová kamarádka tohle jedno malé všetečné slůvko nepostřehla. To se však obrovsky mýlili. Idit slyšela moc dobře, co Ron řekl, a hned se zeptala: „Mudla? To je vtipné slovo, co to znamená?" V tu chvíli bylo slyšitelné, jak mozky tří přátel šrotují, aby vymysleli nějakou smysluplnou odpověď. Jako první přišla s nápadem Hermiona:„Víš takhle kluci říkají holkám, je to odvozené od..od slova šmudla.. Vím je to trochu nelogické, ale zároveň je vědecky dokázáno, že ženy stárnou rychleji než muži. Tak to Ronald předtím myslel, viď?" řekla a podívala se na Rona který na ni nechápavě koukal. Nezbylo jí teda nic jiného než ho trochu kopnout nohou pod stolem. „Viď Ronalde, že jsi to tak myslel!" Ron si odkašlal: „Jo přesně tak,jak říkáš." Idit přišlo tohle chování trochu zvláštní, jako by před ní něco tajily. Z hodin nad barem vylétla malá čarodějka na koštěti a ohlásila, že jsou právě tři hodiny. To už jsou tři? Ten čas tak rychle letí, pomyslela si Idit. Je podzim a ke všemu prší a je sychravo, to bude brzo tma. Než dojdu domů, no měla bych pomalu vyrazit. Tyhle myšlenky úplně zahnaly předchozí rozhovor o tom podivném slůvku. Idit si své nové „kamarády" se zaujetím prohlížela, zrovna se bavili o nějakém vlaku, a o tom, jak jim zítra začíná škola. Odkašlala si a začala se zvedat ze židle: „Moc ráda jsem vás tři poznala, ale už budu muset jít." Všichni na ni překvapeně pohlédli: „Už?"zaznělo jednohlasně. Dívka přikývla a dodala: „Moc děkuji za příjemně strávené odpoledne, byli jste opravdu milou společností." Harry, Ron a Hermiona vstali ze svých židlí. „Půjdeme tě aspoň kousek doprovodit," navrhla Hermiona. To však Idit zavrhla, prý že venku prší a je tam nevlídně, ať radši zůstanou hezky v teple.Na rozloučenou si s nimi potřásla rukou a než se stačili vzpamatovat zrzavá dívka byla pryč. „To bylo divný a rychlý," řekl Ron a dopil svůj ležák. „Výjimečně s tebou musím souhlasit," přitakala Hermiona. Kamarádi spolu zůstali sedět u stolu ještě několik hodin. Bavili se o Idit. Byla to pro ně příjemná změna,po měsících, co se bavili stále dokola o Voldemortovi a jeho hrůzných činech.