Idit

1.

Kapky líně dopadaly na omšelý okenní rám starého knihkupectví. Ve výkladní skříni byly vyskládány historické knihy se zlatým zdobením, které osvětlovalo slabé žluté světlo z luceren. Uprostřed obchůdku se tyčily masivní dřevěné schody s vyřezávaným zábradlím. Za prodejním pultíkem se o lokty opírala dívka, dívající se zasněně do dáli. Čaj, který stál na pultíku vedle ní a stále ještě kouřil, provoněl celou místnost příjemnou meduňkovou vůní. Ulicí v dešti procházející lidé s pestrými deštníky zvědavě nakukovaly proskleným oknem do knihkupectví. Někteří záviděli slečně za pultem, že si v suchu může popíjet čaj, druzí byly zvědavy na knihy, které je přitahovaly svým zlatým zdobením. Nejvíce však tento malý obchůdek na Cecil Ct, Covent Garden v Londýně zajímal děti. Vždy, když procházeli kolem zastavili se a přilepily své obličeje k výkladní skříni. Dýchalo na ně něco pohádkového. Promlouvaly k nim příběhy tisíců knih, které se nacházely hluboko v policích vysokých skříní. Dnešního odpoledne tomu nebylo jinak. I přes vytrvalý déšť prošlo ulicí mnoho lidí a všichni, byť jen kouskem oka, zavadili o toto nenápadně tajemné knihkupectví.

Dívka stojící za prodejním pultíkem pomalu polkla lok meduňkového čaje, který měl nyní příjemnou teplotu. Už přestala zírat do prázdna, nit jejího denního snění přetrhl zvuk zvonečku, který se rozezněl nade dveřmi. Její zrak pomalu sklouzl ke zlatému zvonku, který se ještě trochu chvěl. „Dobrý den." Ozvalo se ode dveří. Do obchůdku vkročila stará paní s prošedivělými vlasy a roztomilým růžovým deštníčkem, ze kterého stékaly potůčky vody. „ Tak jaká Idit? Nějaké tržby?" Nasměrovala stařenka svou otázku na dívku za pultem. Idit se usmála:,, Dobré odpoledne paní Norwicková, tržby jako vždy.... A jaká byla návštěva?" Stařenka se trochu zachmuřila: „ Tržby jako vždy říkáš? To není dobré, to není... Návštěva? Aha myslíš mou neteř. No řekněme, že to bylo příjemné dopoledne, jen kdyby nepršelo.." Idit se jemně usmála:,, Ano ten déšť a mlha, je to poněkud pochmurné... Co byste řekla čaji?" Stařenka jen přikývla a šla se usadit do křesla ke krbu, který stál u zdi naproti prodejnímu pultu. Idit chvíli šramotila v malé kuchyňce za závěsem. Po chvíli bylo slyšet pískání konvice, ve které se vařila voda. Idit odhrnula závěs a se stříbrným tácem v ruce přešla ke krbu, kde pokojně seděla paní Norwicková. Tác téměř neslyšně položila na malý stoleček. Do šálku opatrně nalila horký čaj. Černý, protože paní Norwicková jiný nepije, a osladila ho dvěma kostkami cukru. „ Děkuji," pronesla tiše stařenka: "...a Idit myslíš, že by si mohla-." Než stihla svou otázku dokončit Idit už vstala a cupitala po schodech nahoru do druhého patra. Věděla přesně co chtěla paní Norwicková říct. Přistoupila ke třetímu regálu a ze čtvrté police vytáhla starou knihu s ohmataným hřbetem. Na úvodní stránce stál název: Chrám Matky Boží v Paříži , V. Hugo, 1831. Prsty pohladily staré stránky a do nosu jí pronikla vůně starého papíru. S knihou v ruce se vrátila zpět dolů ke své společnici a usedla vedle ní ke krbu. „Tak kde jsme to naposled skončili." Zeptala se Idit stařenky. Paní Norwicková vyvolávala zdání, že spí, ale pomalu otevřela jedno oko a zašeptala: ,, Strana šedesát." A oko zase spokojeně zavřela. Idit se v duch pousmála. Opatrně obracela stránky, dokud nenalistovala tu šedesátou. Lehce se nadechla a dala se do čtení.

Kyvadlové hodiny u stěny odbyly právě sedm hodin. V krámku na Covent Garden bylo ticho a tma. Paní Norwicková odešla domů už před dobrou hodinou. Idit poumývala čajové šálky a konvici, pozametala, zatáhla okenní roletu a zhasla všechny lampy. Oblékla si svůj podzimní kabát a kolem krku omotala teplou pletenou šálu. Z háčku sejmula tašku a malý, trochu narezlý klíček. Ještě jednou se rozhlédla po ztichlém obchůdku, poté vzala za kliku a vyšla ven. Dveře za sebou s vrznutím zavřela a klíčkem s malým cvaknutím zamčela zámek. Než vyšla směrem k domovu, ještě z tašky vyhrabala puntíkatý skládací deštník, protože stále drobně pršelo. S rozloženým deštníkem se vydala po kluzkých dlažebních kostkách. Sem tam potkala nějakou malou kalužinu. Do jedné obzvlášť pěkné s neskrývanou dětskou radostí snožmo skočila. Chvíli v kaluži postávala ve svých červených botkách. Líbil se jí ten pocit chladu kolem kotníků, měla pocit jako by stála na břehu moře. Zavřela tedy na chvíli oči a představovala si, jak stojí na pobřeží Skotska a studené vlny omývají její kotníky. Jediná její spojitost s realitou bylo slyšitelné bubnování dešťových kapek do deštníku nad její hlavou. Najednou ucítila povědomou vůni. Vážně cítím meduňku? Proběhlo jí hlavou. Ale dále pokračovala ve snění. Jenže vůně meduňky stále sílila. Idit nedobrovolně otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe, stála v té samé kaluži uprostřed té samé ulice, nic se nezměnilo, jen ta pronikavá vůně. Nejspíš si s ní její čich jen zahrává, usoudila a vykročila pravou nohou z kaluže. V tom se ale zarazila. Kolem kotníků ucítila podivné šimrání. Podívala se tedy dolů na svá chodidla. To, co uviděla ji malinko překvapilo. V kaluži plavala spousta zelených lístků a voda už neměla podivně kalnou barvu, ale byla sytě hnědá. Idit se trochu předklonila, aby lépe viděla, v čem to vlastně stojí. Nechápavě zírala na výjev pod sebou. Párkrát si protřela oči, ale stále to tam bylo. Její čichové buňky znovu ucítily vůni meduňky. No teda! Došlo jí najednou. ,,Vždyť já stojím v kaluži meduňkového čaje." Dívka pár sekund nehybně stála, ale najednou se začala vesele smát a poskakovat kolem meduňkové kaluže. ,, Čajová loužička," s nadšením opakovala a na chvíli přeskočila do jiné louže, která byla blízko. Ale když se jedním velkým skokem zase k čajové kaluži přiblížila její nadšení v okamžiku opadlo. Z louže se čaj, jakoby lusknutím prstu, vypařil. Byla tam zase jen ta kalná dešťová voda. Idit do ní ještě rychle pro jistotu strčila špičku boty, aby se ujistila, že tam opravdu žádný meduňkový lístek nezůstal. Nic. Nic tam nezůstalo. ,, Ach to je podivné, kam se to všechno podělo?" Hnědýma očima pátrala kolem sebe, ale po voňavé louži nikde ani stopa. Dívka trochu zmateně pokrčila rameny a s hlavou plnou myšlenek se vydala ke svému bytu. Celou cestu přemýšlela, co to vlastně před chvílí prožila. Když odemykala dveře u jednoho z řadových domků, přesvědčovala se, že to, co viděla byl jen výplod její moc bujné fantazie. Velkou vahou k tomu určitě přispělo i několik meduňkových čajů, které ten den vypila.