Jiný Svět / BTS / ✓

21. Kapitola - „Nikdy se nestaneš pravým králem!"

Poznámka autora: Chtěla bych předem lehce upozornit na to, že tato kapitola je o něco drsnější, než ty předchozí.

~^~

Taehyung se po několika letech konečně vrátil na místo, kde vyrůstal. Chodby mu přišly opravdu nostalgické, protože se od té doby, co tu naposledy byl, nezměnily. Černé stěny, nábytek a tmavá dřevěná podlaha s rudým kobercem mu přinášely zvláštní pocit, který nemohl popsat. Nicméně byl z části rád, že je vše při starém.
Dlouhou chodbou ho vedl pár stráží, kteří Taehyungovi přišli vcelku zdatní, už jen při pohledu na ně. S těmito nejbližšími démony bude těžké se vypořádat. Ale byl si dost jistý, že jeho spolupracovníci z jiného světa je jednoduše zlikvidují.

Stráže a Taehyung se zastavili před velikými tmavými dveřmi. Jeden ze strážců zaťukal na dveře a když je jiní démonští strážci na druhé straně otevřeli, byl to jednoduše znak toho, že mohou vstoupit.

„Upřímně jsem nečekal, že se tu ještě někdy objevíš, Taehyungu." Jakmile vstoupil do místnosti, ihned uslyšel hlas svého otce. „Jsem plný překvapení." Odpověděl mu a na tváři se mu vyobrazil úšklebek. Král se zasmál a prohlédl si svého syna, kterého několik let neviděl. „Musím ale říci, že z tebe vyrostl silný a zdatný démon." Taehyung poprvé v jeho hlase uslyšel náznak emoce, kterou u svého otce nečekal, avšak nedal najevo své překvapení a pokračoval ke dlouhému černě zbarvenému stolu, na jehož druhém konci od Taehyunga seděl jeho otec. „Posaď se, promluvme si o tom, co jsi celé ty dekády dělal." Taehyung se s radostí posadil a podíval se na svého otce s nechutí. „Proč se o mě najednou tak staráš? Nikdy jsi se takhle nechoval." Zeptal se ho bez žádného zaváhání. Král se uchechtl a opřel si svou hlavu o svou ruku. „Vždy jsem se staral, Tae." Taehyungovi se začala vařit krev, ale v hloubi své mysli věděl, že musí zůstat v klidu a nenechat se přemoci svými emocemi. „...Ale kvůli tomu tady bohužel asi nejsme, že?" Doplnil. Přesně tak. Nebyl tu kvůli tomu, aby mu přeci vyprávěl, co dělal za svůj život. Byl tu čistě kvůli jediné věci, a to zabít svého otce, pomstít se a stát se Králem. Hned byl zase zpět ve hře.

„Tvůj otec nebyl králem, že? Z celé rodiny jsi se stal králem až ty..." Taehyung se pohodlně usadil a promluvil na něj. Král nepromluvil a jen přikývl. Zdálo se, jako by nechtěl, aby o tom věděl. „Musel jsi něco udělat, abys z normálního démona přešel na krále, ne?" Taehyung pokračoval ve svém vyptávání. Král zvedl svou bradu a položil svou ruku na stůl před ním. „Když jsem byl velmi mladý, ano..." Přiznal. Nelíbilo se mu, kam tohle vede. Začínal mít pomalu pocit, že má postranní úmysly. Taehyung se ušklíbl nad jeho zmateným pohledem. Zvedl se ze židle a opřel se jednou rukou o stůl, zatímco se podíval svému otci hluboko do očí.

„Zabil jsi tehdejšího krále, že?"

Král byl ohromen jeho následující otázkou, avšak hned po momentě, kdy se nechal tímto šokem unést, sklonil hlavu a uchechtl se. „Četl jsi tu knihu, eh?" Taehyung věděl, na jakou knihu naráží. „Myslel jsem, že je dobře schovaná. Očividně ti ani tohle neuteklo." Poraženě se zasmál. Hned na to však zvedl svou hlavu a s pohledem, značící nebezpečí, se podíval zpět na svého jediného syna. „Máš v plánu mne zabít, synu?" Zeptal se ho. Taehyung miloval jeho poražený úsměv, který se momentálně rýsoval Králově tváři.

„Přeci jenom to byl celou dobu můj plán, otče." Odpověděl mu. Jakmile dořekl tuto větu, objevili se za Taehyungem dva démoni – Jisu a druhý neznámý démon, jehož jméno bude brzy známé mezi stovkami démonů. Král se hlasitě zasmál. „Výborně, výborně!" Zajásal. „Čekal jsem, že se něco takového brzy stane!" Potom se znovu opřel o svou ruku a ušklíbl se. „Jen jsem nečekal ten fakt, že budeš tak odvážný to opravdu naplánovat..." Prohlédl si démony, kteří byli za ním a pousmál se nad nimi. „Jak tak ale vidím, přeci jen to nebudeš ty, kdo mě zabije..." Taehyung věděl, že ho provokuje. Nesmí mu na tu past skočit, jinak se může se svým plánem rozloučit. Jen musí vydržet jeho provokaci, to je celé. To je vše. Jen jeho slova. Pořád se mu ale opakovaly v hlavě. Všechny věty a slova, která řekl s posměškem v jeho tónu hlasu, mu teď probíhala hlavou, jako by mu probíhal život před očima.