Frank

Předmluva

Čau. Jo, mluvím k tobě. Poradili mi, abych nějak popsal, co tyhle soubory obsahují, ale jako spisovatel stojím úplně za hovno, takže to asi udělám po svým. Nejspíš ti to připadá opravdu neuvěřitelný, že zrovna ty jsi tím vyvoleným, ale tohle není žádná zatracená internetová soutěž, která ti tady někde vyskočila. Nic teda nevyhraješ, ale marný to se mnou taky nebude, uvidíš. Nevím, co ti na začátku říct. Ne snad proto, že bych uvažoval nad nějakou boží anotací, která tě donutí tohle dočíst nebo doposlouchat až do konce. Tyhle myšlenkový pochody už neovlivním, jen pevně doufám, že nejsi křupan a budeš to brát aspoň trošku vážně, i když je moje vyjadřování na úrovni pětiletýho dítěte.

Tenhle příběh není o mně, ani zdaleka ne. Vlastně ani nevím, jestli tomu můžu říkat příběh, ale tak či onak, právě čteš dokument jménem Frank. Mohl jsem asi hodit trefnější název, ale zaprvý mě nic lepšího nenapadlo a hlavně si to jiný jméno ani nezaslouží. Právě je 12.7. 2041 a já po roce dokončil tuhle věc. Předmluva je vlastně to poslední co, sem přidávám, což je celkem ironický, ale myslím, že až po dokončení všeho ostatního, má smysl tohle sepisovat. Abych tě uvedl do děje, tak vítej v Beaulandu - poměrně nevýrazným totalitním státě, kterej si svou idealistickou politikou podmanil dost lidí. Problém nastal jen v tom, že každý růžový brýle jednou ztratí sklíčka a na povrch začaly vyplouvat problémy jako omezování lidských práv, kdy si vláda laskavě rozhodovala o tom, co budou její občané dělat. Tak koho by to nenasralo, že. Rád bych tu na začátek uvedl, že to začalo dost nevinně a my nestříleli. Tomu bodu zlomu, kterej nakonec přišel, říkáme Den tmy, ale o tom vám řekne víc člověk, kvůli kterýmu tohle vlastně dělám.

Frank byl silnou tváří místního odboje a myslím, že ty zážitky, o kterejch budete číst, vás kompletně rozeserou. Je to jedinej důkaz toho, co se stalo a i když budete asi nesnášet to všudypřítomný násilí, vulgarismus a slang, prostě si oprašte mozkový buňky a přežijte to. Čtěte to v kurevsky lepší době, i když to ani teď není žádná sláva. O Frankovi jste asi nikdy neslyšeli, ale je mu skoro šedesát let a v ten osudnej den, kdy to všechno začíná, se vrací do jednoho nejmenovanýho baru, aby po dvaceti letech popsal všechno, co viděl a zažil.

Přišlo mi důležitý tam sedět a všechno to zaznamenávat, a to to navíc byla jen blbá náhoda. A kdo že vůbec jsem? Není to důležitý a nikdy nebude, prostě mi říkej jen Vypravěč. Možná vás bude tenhle skvost bavit, možná se u toho i zasmějete a nebo si pořádně pobrečíte, ale doporučuju si na tohle vynahradit celej jeden večer a až dojdeš konečně na konec, tak mi projev nějakou lásku a sdílni to. Je to moje celá životní práce a nejspíš mě za to vylijou ze školy, ale průsery se stávaj a já se v nich očividně brodím. Dobrovolně.

Na úplnej konec chci říct, že sem si to mnohokrát neodpustil a text doplňoval svýma poznámkama, ale nejsem žádnej romanopisec, tak mě prosím nebij a ber to jako takový záchranný lana nebo jen zastávky frustrace týpka, kterej se stal závislým na kofeinu.

Přeju vám příjemnou zábavu.

- Vypravěč