Frank

Epilog

„Ha, co na to říct, viďte? Doteď nevim, jak sem to přežil. Asi nade mnou stál Bůh a dal mi eště poslední šanci. Možná mě tenkrát vyslyšel, ale třeba to bylo jen štěstí. Pardon, že ste to všechno neslyšeli z mejch úst, jen si myslim, že celej ten záznam to shrnul líp, než kterýkoliv moje kecy. Navíc je to asi část toho příběhu, ke který se mně nechce vracet, protože... já měl vopravdu pocit, že jsem selhal. A i dnes mě to vobčas dožírá. Zabil sem ho, to je jasný, ale nikdy mně nedošlo, že by mohli fungovat i po zdechnutí jejich pána. Mám z toho všeho eště noční můry, nohu v hajzlu a vůbec vole všechno, ale nakonec to asi stálo za to. Já nevim, postřílel sem pár zmrdů, potkal dobrý týpky a aspoň udělal něco víc, než kterejkoliv pacholek v tomdle zasraným městě. Asi to stačilo, minimálně na to, abych si to užil, hehe. Asi vás zajímá, co se dělo pak. To už vám říct můžu, nemám z toho tak stažený půlky. Klukům se ňák podařilo mě naložit a odvízt z města. Nejeli sme nikam moc daleko, jen z dosahu věže. Skryli sme se v malý vesničce, útočiště bylo v jednom kostele, kterej měl kurva fakt dobrou akustiku. Normálně byste tam mohli nahrát nějakou rockovou desku. Ten kostel pro mě na aspoň deset let stal jakýmsi domovem. Za hranicema se po tom všem strhlo neskutečný haló, Beualand dostal za to svej zasranej fanatismus sankcí, jak namrdáno a obecně se podnikali další a další kroky, takže se vláda trochu stáhla a držela hubu. Navíc přišly vo Mám-dobrej-a-krásnej-úsměv-ale-urvali-mi-koule Jasona, což je prej kurevsky poznamenalo. Podle Simona a Gavina nebylo ani trochu ideální se ve městě ukazovat, protože kdyby si tam někdo z nás jen prdl, už by nám rvali něco do řiti. Skrejvali sme se asi patnáct let, na chvilku sme vypadli i na sever a vlastně to byly krásný roky mýho krásnýho, ale jinak naprosto zbytečnýho života. V zahraničí sme byli každýmu u prdele, takže sme čas od času jen seděli na terase a popíjeli drinky s paraplíčkem. Klukům to začalo vyhovovat až moc, vlastně na to všechno předtím postupně hodili sranec a jestli někdo dostával pak rány do kebule, byl sem to já. Jenže mě to dožíralo. Ne, že by ty drinky byly zlý, jakože... nemusel sem chlastat Simonův Gin s tonikem, ale měl sem pocit, že sem neudělal všecko. Nepřišel ten pocit, že by vo mně lidi věděli – Simonovo proroctví se prostě nenaplňovalo, protože pro ty lidi sem byl jen nejspíš mrtvá nicka, která jim posrala životy. Proto sem jim to musel říct.

Trvalo to celej tejden. Hádali sme se, s Gavinem sme jeli do krve, což mě asi teď docela mrzí. Měl z toho všeho větší trauma, než já. Měl strach vo mě, vo sebe a nechtěl nic takovýho už nikdy zažít. Já byl ale rozhodnutej a Simon mě tenkrát podpořil... sice po celkem velkým nalíhání, ale vždy sem z něho měl pocit, že si vlastně přeje, abych jel. Měl sem v plánu vrátit se do města a něco udělat. Nevěděl sem vůbec co a ani, kde jako začnu, ale táhlo mně na šedesát a říkal sem si, že tohle bude poslední věc předtím, než se upiju Tomem Collinsem k smrti. A tak mě tu máte, holoto. Franka Underwooda vosobně, Ty vole, říkat to jméno takhle na plno, zní fakt hrozně, ale jo – sedím tu před váma a povedlo se mi vám za celej den a něco povyprávět tu nejdůležitější část svýho života."

Frank se zved, oprášil si kalhoty a ještě jednou se podíval na celý publikum.

„No, asi teda půjdu domů, ale... je tu asi ještě jedna věc, vo kterou bych vás chtěl poprosit. Z nějakýho důvodu ste tu seděli a poslouchali to moje tlachání. Víte toho víc, než kdokoliv jinej, pokud teda nepočítám kluky a... já ve vás na rozdíl od těch dementních kokotů věřim. Vy ste dycky byli tou nadějí pro nás starce, co už tu vydejchali dost vzduchu a hovno z toho. Estli tu mezi váma je někdo, kdo na to má, tak se aspoň trochu snažte, aby těch našich skoro dvacet čtyři hodin bez spánku za něco stalo, oukej? Asi to tak pak nějak zavřete, von majitel stejně zase brzo přijde. Nebo tu přespěte, to je asi fuk. Kdybyste věděli, v kolika barech sem já za mlada usnul, haha, no ty vole. Ale to je na jiný povídání, jo."