Frank

Akt III. Garda

Večer už to v baru byla hlava na hlavě. Naštěstí nikomu nevadilo, že si není kam sednout. Z Franka se stala taková malá osobní senzace. Barmani měli co dělat, to vám povím, ale byl to pro ně neskutečnej kšeft. Chod všeho okolo ho ani nerušil, prostě jen neustále rozplétal další části příběhu a my žrali každou větu. Od toho momentu, co přišel a sedl si, jsme si všichni vlastně docela sedli. Ve Frankovi se začaly probouzet ty hezký emoce, jen to nechtěl ukázat.

„No prostě typickej chlap!" - Moje máma

„Utek sem vodtamťat a ani se nevohlíd. Vyběh sem z tý uličky a proběh rovnou přes silnici. Málem mě ti kreténi nabrali na kapotu. Možná, kdybych tenkrát v tom debilním hloučku zpomalil, všechno mohlo bejt jinak. Ale to trochu předbíhám. Dostal sem se na druhou stranu silnice a konečně zpomalil. Fakt kurva brzo mi došlo, že mě nikdo nesleduje. Lidi třeštili voči a já prostě jen tak vodkráčel. Řek bych, že do prdele, ale to bych v ní nesměl bejt. Chtěl sem jít dom, ale jak sem se tak plahočil po tom městě, zas mě předběhla má závislost. Závislosti sou pěkně na hovno, kamarádi. Vlastně neděláte radost sobě, ale něčemu jinýmu. Zabíjíte sami sebe a krátíte si život. Ale hej, klídek. Nechci být moralista. Já sem závislej taky. Naštěstí ne na holodrogách, protože to je to největší svinstvo. Jen to zkuste. Estli se teda eště vůbec probudíte. Jo, pamatujete na tu drogu, co byla voblíbená mezi mladejma holkama? Když šly spát, přes noc jim pukly břicha. Hnus, lidi. Ale nebojte se, že byste vo to svinstvo přišli. Vláda z toho má užitek jak prase. No, už držím piču, já vim. Zpátky k věci. Vlez sem do jedný hospody, ale na jméno si fakt nevzpomenu. Každopádně vypadala hodně útulně, ale mně se to dost líbilo. Cítil jsem se ňák bezpečně, protože, když zabijete vojenskýho příslušníka, prostě máte nasráno v gatích, estli teda nejste terorista nebo debil. Já nebyl ani jedno. Hele, viděl jsem to uchechnutí. Se zase uklidníme, jo?" řekl Frank a upřel pohled na jednu punkačku v rohu.

Ani já si nebyl z jejího výrazu jistej, jestli byla teroristka nebo debil.

„Sed sem si rovnou na bar. Říkal sem si, že třeba si barman bude chtít poslechnout mý kecy. Když jsem si sedl, přiklusal ke mně takovej starší pingl. Měl zrzavej plnovous a vyholenou hlavu, taky byl dost svalnatej, to vám povim. Pozdravil mě a zeptal se, co si jakože dám. Tehdy sem zkusil whiskey, protože na bourbon nějak nebyla chuť, znáte to. Podal mi skleničku plnou tý zlatý tekutiny a já to do sebe kop, že sem normálně překvapil sám sebe. Hej, tohle prostě normálně nedělám. Naštěstí měl tejpek v ruce flášku, takže mi rovnou dolil. Jako by to čekal. Parchant. Nebyl moc zvědavej, spíš se věnoval vostatním. Ani nebyl schopnej si poslechnout mý problémy. A že jsem jich měl! Ta hospoda byla fakt dost útulná, ale ne moc narvaná, což mi dost vyhovovalo. Pinglům asi ne, protože se furt tvářili, jak kdyby jim spadly hračky do kanálu. Hodně sem přemejšlel a vlastně sem uvažoval, estli to byl dobrej nápad, zabíjet toho magora. Nakonec ta rodina stejně chcípla, tak vo co de? Ale zachránil sem život! To mě vlastně docela uklidňovalo, že to vůbec za něco stálo. Na druhou stranu - moh sem ho nechat odejít a nedostal bych se do žádnýho průseru. Tím činem sem spustil nevídaný otáčky. Teď se k tomu dostanu," nadech se Frank.

Plíce mu už trochu vynechávaly. Všichni byli napnutý jak struny a čekali, co horšího z něho může ještě vylézt.

„Když sem dopíjel další dávku, rozrazily se dveře. Instinktivně sem se votočil za ramenem a... tehdy sem se málem posral. Do hospody vešli tři tejpci v tý zbroji, ve který sem zabil toho vola. Vedl je týpek, kterej už byl voblečenej normálně. Teda... abychom si rozuměli. Furt byl voblíklej tak jakože no-obl, ale aspoň mu bylo vidět do ksichtu. Možná by bylo lepší, kdyby mu do něj vidět nešlo. Parchant jeden voodpornej. Hned sem se votočil zpátky k pinglovi. Než sem se nadechnul, ten týpek zvolal. Že prej ví, že sem tady. Hrklo ve mně podruhý, protože mi záhy došlo, že celý tohle zasraný město je prošpikovaný kamerama a byla jen votázka času, než si mě na nějaký najdou. To dost nasere a neptejte se mě, proč mi tak pičovskej detail nedošel. Prostě sem měl nervy v kýblu, no. Najednou všeci ztichli. Měl sem pocit, že se dívali jen na mě. Pohledem sem zavadil vo pingla. Měl vytřeštěný oči a velitelovým očím uhýbal. Do těch mejch se vlastně taky nedíval. Myslím, že si přál, abych slavnostně zved ruce, nechal si dát pouta a vodešel. Nebo chcíp rovnou na místě, to už vyjde na stejno. Vůbec se mu nedivim takhle zpětně. Ten velitel byl dost nevrlej, protože po chvíli ječel jak aktivní důchodkyně. Hej... za tohle vaše sympatie nedostanu, ale co mám dělat? Lhát vám nebudu. Uslyšel sem ženskej křik. Velitel mluvil rovnou ke mně. Byl si jistej, že tu sem. Řek, že když se nepřihlásím, ta holka chcípne, kůli mně. A já se fakt nepřihlásil. Prostě sem jen seděl. Přítel se vo tu holku pral, ale nejspíš ne moc dlouho. Chudák. Byla to jako nechutná rozhlasovka. Slyšel sem křik, pláč a práskání hlavy vo roh stolu. Byl bych rád, kdybych moh říct, že velitel mlátil hlavou do stolu z čirýho zoufalství. Když ty rány ustaly, přišel další šok. Uslyšel sem svý jméno. A hned za tím ten tejpek řek, abych se postavil. Došlo mi, že všichni stojej, sou namačkaní u sebe, ječí strachy a jenom já sedim, mlčím a čučim do zdi. Vyhrožoval mi i podruhé. Chtěl zabít víc lidí. Já už nemoh, fakt ne. Vstal sem a podíval se mu do očí. Ten jeho šibalskej úsměv bylo snad to nejodpornější, co sem kdy viděl. Víc hnusnější, než obličej tý holky, kterej asi desetkrát vomlátil o stůl. Hrklo to ve mně. Týpek ji odhodil a koukal na mě. Chtěl, abych šel blíž. Na to už sem tolik odvahy neměl. Co se mi divíte?! Ten stůl vedle kterýho stál, byl celej od krve. Já tam skončit nechtěl. Tý holky mi bylo líto, byla ještě mladá a navíc díky mně vyhořel život jednoho nadějnýho páru. Ze svědomí sem měl totální mišmaš, ale nebyl vůbec čas se tím víc zabejvat. Ten kretén na mě křičel a lidi vypadali, že mi chcou vyškrábat oči. Nemám jim to ani moc za zlý..." zašeptal Frank.