kill me please

Tak ty už nechceš utéct jo?

Ležela jsem na gauči a on se nade mnou skláněl. Čekala jsem jen jediné. Podíval se na mě. Řekl. ,,Chceš mě?" Nevěděla jsem co říct a je pravda, že jsem se i pozastavila. Neodpověděla jsem. Zavřel oči, pozasmál se a řekl ,, Víš co, to je jedno" Vstal a odešel. Ještě chvilku jsem tam ležela, než jsem si uvědomila, co se právě stalo.  Zvedla jsem se. Šla jsem si sednout na zem a zády se opřela o lednici. Příjemně to chladilo mou rozpálenou kůži. Nejspíš jsem tam musela mít modřinu nebo takové něco, protože při přiložení mě to na začátku trošku bolelo.

***

,,Tak ty už nechceš utéct jo?" Řekl mi, když jsem se dívala do země. Okamžitě jsem svým pohledem spočinula a něm. Naše pohledy se střetly. Podívala jsem se jinam. Zvedl mě ze země. Vedl mě někam. ,,Víš, ty si myslíš nejspíš, že jsem blázen nebo tak, jenž-" ,,Ale vždyť ty jsi. Nechutný úchylný vyšinutý magor. " Pustil mou ruku ,, Tak teda tohle si o mě myslíš, i po tom co jsem ti nabídl, že na tebe budu něžnější" JAKO VÁŽNĚ?! ,,A CO SI BY SI SAKRA ČEKAL?! JSI OPRAVDU IDIOT ŽE JO?! VŽDYŤ SI MĚ UNESL, ZNÁSILNIL A JÁ NEVÍM CO VŠECHNO! A MYSLÍŠ SI ŽE TĚ JAKO BUDU HNED MILOVAT NEBO CO?!" Zakřičela jsem. On se na mě podíval a za krk mě přitlačil ke zdi. ,,Tohle si udělala naposled" Řekl z jistým náznakem hrozby. Cukla jsem sebou. Opět mě zaplavil pocit strachu, který jsem v jeho přítomnosti cítila tak často. Pousmál se. Jeho úsměv nebyl tak vřelý jak před chvílí. Byl temný a sadistický. Děsil mě. Mírně mě dusil. Začalo se to na mě projevovat a já se nemohla nadechnout. Zasmál se a pustil mě. Sjela jsem po zdi zády dolů, kde jsem se rozkašlala se snahou nadechnout se. Odešel mi z dohledu. NE, TADY NEMŮŽU ZŮSTAT! Pomyslela jsem si a popadla dech. Možná si myslí, že mě zastrašil, ale mýlí se. Je to jenom podněcovadlo k útěku. Pomalu jsem vstala. Byl v kuchyni. Dělal nějaké jídlo. To byla moje šance. Šla jsem opatrně a potichu po chodbě od něj. Byly tam dveře. Takové ošoupané. Upoutali moji pozornost na tolik, že jsem je otevřela. Vešla jsem do místnosti a dveře za mnou hlasitě práskly. Sama jsem se uvěznila do temné místnosti  a nevěděla co dál. Musel tu ránu slyšet proběhlo mi hlavou jako kulka z hlavně revolveru. Volat o pomoc ale nemůžu. Nevěděla jsem co mě děsí  víc. Zdali ten borec nebo to, že jsem uzamčena a brzy si pro mě přijde. Po slepu jsem se snažila nahmatat něco, o co bych se mohla opřít, nějakou stěnu. Ale narazila jsem na něco lepšího. Vypínač. Rozsvítila jsem.  Byla jsem na schodišti, díky bože, že jsem se nesnažila jít dopředu. I když ten pád by mohl zajistit moje vysvobození. Šla jsem po schodech dolů, Do temné místnosti, která byla zahalována stíny. Přišla jsem až tam. V ten okamžik se mé vzpomínky vyplavily na povrch. To jak jsem tu byla první den. To co mi udělal. Všechno. jsem to měla v živé paměti. Slyšela jsem kroky. Blížili se ke dveřím, za kterými jsem byla uvězněna.  Byly tam další dveře. No jo, vždyť jsme sem nešli přes dům ale zadem. To musí být cesta ven. Rychle jsem k nim doběhla a sáhla na kliku. Zmáčkla ji,  a povedlo se. Dveře se otevřely. Cítila jsem vánek. Cítila jsem sluneční záři. Slyšela ptáky zpívat. Na nic jsem nečekala a rozutekla jsem se. Je pravda, že upnuté šaty mi zrovna nepomohly, jenže touha po svobodě mě táhla vpřed. Musel běžet za mnou. Bylo mi to fuk. Prostě jsem utíkala pryč. Pryč od toho psychopata. Nezajímaly mě odřená kolena, nezajímalo mě kdo mě uvidí, nic nemůže být horší než on. NIC! Běžela jsem lesem. Kroky za mnou utichly, nenechala jsem se tak lehce oklamat a utíkala jsem dál. Chtěla jsem se ohlédnout avšak k tomu nedošlo. Zastavila jsem se a všimla si jezera. TO SAND NE?! ŽE BY ZASE DALŠÍ SEN?! Pomyslela jsem si. Takže se zase probudím, zase u toho psychopata?! ,,To už ne!"