kill me please

Útěk se zamítá

Co mohl myslet tím, že si ho oblíbím? Jak si mohu oblíbit někoho, kdo mě nutí dělat co nechci. Někoho, kdo mě zná líp, než jsem se kdy znala já? Někoho, kdo ví, kde bydlím? Kam chodím do školy? Ví o všech mých přátelích? O mých tajemstvích i o mých chybách. Jakoby mě znal už dlouhé roky. Jakoby mě sledoval už od dětství. ALE CO KDYŽ JE TO PRAVDA? Při této myšlence jsem se začala klepat. Měla jsem z něj strach. Když někam uteču, vystopuje mě a bude to mít následky, ale proč to aspoň nezkusit? Pomyslela jsem si a lehla si. Dělala že spím. Slyšela jsem jeho kroky. Malou škvírou jsem ho sledovala. Stál přede mnou a díval se jak "spím".  Potom mu však zazvonil telefon a on odešel někam pryč. Ven. Jakmile se zavřeli dveře, věděla jsem že je to moje šance a že lepší už nedostanu. Utíkala jsem do vrchního patra. Byly tam troje dveře. Do jedněch z nich jsem vběhla a rychle je za sebou zavřela. Až poté jsem se podívala kolem. Byli tam moje fotografie. Na stěně naproti dveřím. Přišla jsem blíž, abych se podívala zblízka. Byly to různé fotky z různých období. Úplně nahoře byly nejnovější fotky. Jak jdu s kamarádkou do kavárny. Jak jdu ze školy a podobně. Pod tím byly fotky ze základky. Podobné kvality. A úplně dole byla jenom jedna fotka. Byla to ročníková fotka ze školky. Pořádně jsem se dívala a pak mi došlo. Kde by vzal tu fotku. Ta se dává jenom lidem, kteří na ní jsou. V ten okamžik mi to bylo jasné. On tam byl. On chodil se mnou do školky. Což by vysvětlovalo, že mě zná od dětství. Jenže já si na něj vůbec nepamatovala. Přece jenom jsem byla malá a byla tam spousta dětí. Slyšela jsem hlavní dveře. Byl uvnitř domu. Věděla jsem, že je jen otázkou vteřin, než zjistí, že jsem pryč a vydá se mě hledat. Měla jsem strach a nenapadlo mě nic lepšího, než se schovat. Byla tam skříň a za ní menší mezera. Ve skříni by mě našel. Takže jsem se rozhodla se schovat za ni. Rychle jsem se tam nacpala a čekala. To byl ten nejhorší pocit. Když vím, že mě tak jako tak jednou najde, jenom jsem nevěděla kdy přesně a to mě hodně znervózňovalo. Ani jsem nedýchala a jen se modlila, aby pozdější trest nebyl velký. Dveře se otevřely. On se rozhlédl a vstoupil do místnosti. Koukal se kolem a já se třásla. Napadla mě jen jediná věc, jakmile se ke mě přiblížil, plnou vahou jsem se opřela do skříně, za kterou jsem byla schovaná. Ta se převrhla spadla přímo na něj. Jediné co se mi problesklo hlavou, bylo: UTEČ! A tak jsem začala utíkat. zavřela jsem za sebou dveře a utíkala ze schodů dolů tak rychle, že jsem málem zakopla a spadla. Už jsem byla u hlavních dveří, když jsem ho spatřila na schodech. Běžel si pro mě. Zaprala jsem ze všech sil a nabrala druhý dech, který se mi tak rychle ztrácel. Až teď jsem si uvědomila. Že po silnici běžet nemůžu. Tam by mě doběhl. Raději jsem tedy zvolila cestu lesem. Přece jenom se v něm dá lépe schovat. Dobíhal mě. Ale já se nemohla vzdát. Nemohla. Závisel na tom můj život. Poprvé jsem měla pocit naděje. Poprvé. Jen tak tak jsem se vyhýbala stromům a různým klacíkům. Byl mi v patách. Zabočila jsem proto do hlubší části lesa a tím nahnala náskok. Rychle jsem se skrčila do kouta, kam nepadalo žádný sluneční paprsek a snažila se nedýchat moc nahlas. Do ruky jsem si vzala kamínek a byla připravena na lest.  Doběhl také do této části lesa a zdálo se, že mě hledá. Jak nečekané. Když už se pomalu zastavoval rychle jsem hodila kamínek co nejdál to šlo. Otočil se za místem dopadu onoho kamínku a rozběhl se tam.  Jakmile jsem si byla jistá, že je dál vstala jsem a rozběhla se cestou zpátky. Běžela jsem a za sebou ho neviděla ani neslyšela. I tak jsem tempo neubrala a doběhla k silnici. Běžela jsem domů. Hlavně domů. Doběhla jsem ke dveřím. Otevřela jsem a rychle jsem za sebou zavřela a zamkla. Šla jsem do obýváku s úlevou, že už je to za mnou. Posadila jsem se na gauč a spokojeně oddechovala. "Tak ty sis myslela, že mi utečeš jo?" ozval se mě už známý hlas. Vyskočila jsem z gauče a pomalu couvala od něj. Když jsem narazila na stěnu za sebou. Už jsem neměla kam utéct. Postavil se přímo přede mě a opřel se rukou o stěnu. Chytil mě za bradu a zadíval se mi do očí. V ten okamžik jsem se odhodlala a vrazila mu facku. On se jen usmál a řekl "Koťátko rádo vystrkuje drápky, to vypadá, že potřebuje lekci." A po chvíli se mu úsměv změnil z vřelého na neskutečně děsivý a zlomyslný. Jen hrubě dodal: " Útěk se zamítá "