Hokejistka

Výslech

LISSA

Přišla jsem domů. Za chvíli mi zazvonil mobil. Zvedla jsem to. ,,Dobrý den, u telefonu Lissa Lockwod." Řekla jsem do mobilu. ,,Dobrý den, mohla byste prosím na policejní stanici? Chtěli bychom vám položit pár otázek." Zeptal se policista. ,,Ano, za deset minut jsem tam. Na shledanou." ,,Naschle." Odpověděl policista a zavěsil. Zamkla jsem dům a vydala se k policejní stanici. Z uličky jsem uslyšela hlasy. ,,Tak co už si nebudeš dovolovat?" Zeptal se hrubší hlas. Vykoukla jsem z rohu. Kolem zhrouceného těla, stáli tři kluci. Musím mu pomoct. Řekla jsem si a utíkala na stanici. ,,Dobrý den, prosím vás v jedné uličce někoho zranili tři kluci. Pomozte mu." Řekla jsem policistovi kterého jsem uviděla u dveří. Ten pohotově kývl a s dalšíma  dvěma běželi za mnou. Ukázala jsem jim tu uličku. Smáli se tam hlasy. Asi ti kluci, pomyslela jsem si. Už se dlouho smát nebudou. Uchechtla jsem se. Policisté ihned spacifikovali tři kluky a odvedli je na stanici. Já zavolala sanitku a klekla si k poraněnému klukovi. Ležel hlavou k zemi. Otočila jsem ho. Přede mnou ležel Lukas a těžce dýchal. Pomalu otevřel své hnědozelené oči. ,,Díky Lisso." Řekl s obtížemi. ,,Nemáš zač to přátelé dělávají." Usmála jsem se na něj a předala ho záchranářům, kteří právě přijeli. Já si došla zpátky na  policejní stanici. Došla jsem k policistovi, který mě zavedl do kanceláře, kde seděl jejich ředitel. Byl v policejní uniformě.   Na opasku měl odznak a za opaskem pistoli. Měl hnědé vlasy a hnědozelené oči. Připomínal mi Lukase. Z přemýšlení mě vytrhl jeho hlas. ,,Posaďte se slečno." Řekl přívětivím hlasem. Posadila jsem se na židli naproti němu. ,,Za prvé bych vám chtěl poděkovat, že jste mi zachránila syna." Já nevěřícně zakroutila hlavou. ,,Lukas je váš syn?" Zeptala jsem se. ,,Ano, Lukas je můj syn." Odpověděl a usmál se. ,,Ale jsme tu kvůli něčemu jinému. Chtěl jsem vědět jak se to v tom baru celé semlelo." Já mu celou situaci vysvětlila. Policista jen pokýval hlavou. ,,Chtěla byste ho vidět?" Zeptal se policista. ,,Ano, prosím." Odpověděla jsem a následovala ho do věznic. On se zastavil u poslední věznice se železnými stěnami. ,,Nechám vás o samotě." Řekl a otevřel železné dveře. Za nimi seděl na židli Oliver. Já vešla a policista zavřel dveře. Oliver vzhlédl a ihned odvrátil hlavu. Já si sedla naproti němu a podívala se mu do jeho oříškově hnědých očí. ,,Proč?" Zeptala jsem se. Vůbec nic jsem nechápala, proč tohle dělá. ,,Jediný důvod je Rebeka." Řekl a já polkla. ,,Proč Rebeka?" Zeptala jsem se znovu. ,,Ona zná mé tajemství, žárlila na tebe, že jsi tak dobrá. Řekla že pokud tě chytím tak vyzradí mé tajemství. Věř mi Lisso já to nechtěl udělat. Já jsem musel." To co řekl mi vyrazilo dech. Já mu opravdu věřila. Díval se na mě s lítostí v očích. Bylo mi ho líto. ,,Já ti věřím." Řekla jsem a Oliver se na mě nevěřícně podíval. Já sama jsem byla překvapená co jsem řekla. ,,Odpustíš mi?" Zeptal se s nadějí v očích. ,,Ano, odpouštím ti." Řekla jsem a obejmula ho. On jakoby zkameněl a potom mě objal kolem pasu. Když jsme se odtáhli zeptal se. ,,Takže jsme zase přátelé?" ,,Ano, jsme zase přátelé. Budu tě chodit každý den navštěvovat." Řekla jsem a vyšla z věznice. Policista za mnou zamknul. ,,Chcete na něj sepsat obvinění?" Zeptal se. ,,Ne, nechci." Řekla jsem a šla hned domů. Domů jsem přišla o půl desáté. Vysprchovala jsem se a poté zalezla rovnou do postele. S hlavou plnou myšlenek jsem nakonec propadla do říše snů.