Miluji Tě ✔️

14. Kapitola

Ráno se probudím celá zkoprnělá a ztuhlá. Ležím Jackovi na hrudi a on mi ze spaní žužlá cop. Okamžitě mu ho vytrhnu a vzpřímím se. Proboha! Táta mě zabije!

,,Jacku, vstávej! No tak!" třesu s ním, dokud nevydá neindifikovatelný hrdelný zvuk. Bohužel se ale nepohne a tak začnu znovu.

,,Co?" vyjede, jakmile sním opět zatřesu.

Nechápavě na něj vyvalím oči. ,,Rodiče nás zabijí. Koukej jim zavolat, že jsme v pohodě a že už pojedeme domů." Jack si otráveně odfrkne a vyndá mobil z kapsy. Na chvíli se zaraženě zadívá na displej a proto se zeptám. ,,Tak co?"

,,Co je ti do toho?" utrhne se na mě.

Vyvalím na něj oči a otevřu pusu dokořán. ,,Víš ty co? Jestli na mě hodláš ječet, tak jdi do háje a ne, tentokrát žádná omluva nebude dostatečná!" Seberu se, popadnu své věci a rozjedu se pryč od toho debila. Divu, že z toho kopce neslítnu, jak moc naštvaná jsem. Na nerovnostech klopýtám, ale i tak stále sbíhám dolů. Jacka slyším z dálky za sebou, ale nevnímám ho. A ani ho nehodlám vnímat.

Jakmile se dopotácím na rovinu, projdu okolo našeho auta a vydám se po asfaltové cestě. Cestou dupu až mě z toho bolí paty. I tak ale v pochodu pokračuji. Bohužel netuším kudy kam, a proto se stále držím jedné a té samé cesty.

Náhle se za mnou objeví Jack v autě. Dělám, jakože ho nevidím. On si ale očividně myslí, že jsem si ho fakt nevšimla a tak na mě zdlouhavě zatroubí. Vystrčí hlavu z okénka a pronese moje jméno. Stále ho nevnímám. ,,No tak!" zvolá nabručeně, dojede mě a zastaví hned vedle mě. ,,Neignoruj mě! Omlouvám se, jasný?" Nic, ani koutkem oka na něj nepohlédnu. Jack vystoupí a doběhne mě, chytne mě za zápěstí a přivine si mě k sobě. Pohlédne mi blankytně modrýma očima a řekne: ,,Omlouvám se. Neudržel jsem se a vybil zlost na tobě. Promiň. Chápu, jestli mi to neodpustíš."

Na chvíli sklopím oči. ,,Bylo to od tebe dost hnusný."

,,Já vím," povzdychne si smutně.

Chvíli tam jen stojíme, až nakonec už ani jeden z nás nic neřekne a vydáme se společně do auta. Usednu na místo spolujezdce a vyrazíme domů. Po celou cestu ani jeden z nás ani nedutá a já celou cestu koukám z okna. Hlavně ne na něj.

***

Jakmile dojedeme domů, tak se k nám oba naši rodiče rozeběhnou. Evangeline se tváři vystrašeně a táta naštvaně. Hodně naštvaně.

,,Kde jste krucinal byli?" vyjede po nás táta, jakmile u nás stojí dostatečně blízko.

Chtěla jsem odpovědět, ale Jack je rychlejší. ,,Je to moje chyba. Zapomněl jsem na čas."

Můj táta ho zlostně projede pohledem od shora dolů. Ale i přes svůj velký hněv odvětí. ,,Dobrá, ale příště se to už nesmí opakovat." A ještě jeden pobouřený pohled věnuje mně.

***

Když v pokoji poslouchám nahlas muziku, zpoza dveří se ozve klepání a poté dovnitř vejde Jack jen s ručníkem omotaném okolo pasu se zády opře o futra. ,,Před chvílí mi psal Brody, jestli s nimi nechceme vyrazit na večírek. Prý tě mám vzít sebou," poškrábe se nervózně zezadu na krku.

Chci mu sice odporovat, že jsem mu stále neodpustila jeho chování vůči mně, ale při tomto pohledu mě má v kapse a proto souhlasím.